Taxikář

Vzpomněl jsem si na filmy Volný pád, Klub rváčů a čerstvě Harry Brown, vzpomněl jsem si na knihu Srovnáno se zemí, vzpomněl jsem si na štětky z Domažlické výpadovky z Plzně, vzpomněl jsem si na křik v nočních Pražských ulicích, vzpomněl jsem si na posprejované dveře metra, vzpomněl jsem si na vagabundy vysedávající v parcích, vzpomněl jsem si na neutěšená městská ghetta. Na New York sedmdesátých let minulého století jsem si nevzpomněl, protože jsem ho nezažil, nicméně tomuhle filmu uvěříte, že to tam moc košer nebylo. Taxikář je humus a znovu ho hned tak vidět chtít nebudu. Nezbývá než přemýšlet, kolik takových Travisů přešlapuje doma před zrcadlem a asi bychom si všichni měli dát velkýho majzla na to, jak odpovíme na otázku, zda je dobře, že nakonec nic neudělají. Či spíše na to, co si pod takovou otázkou přesně představíme... (04.07.2011)

Mě tyto staré filmy většinou nedokáží zaujmout. Musí to už být nějaká pecka, abych se nenudil. Tento film mi nic nedal ani nevzal. Některé pasáže jsou dobré, ale celkově mě film příliš nebavil. De Niro je prvotřídní, ale samotný herec ještě neudělá z filmu něco extra. Poměrně přeceňovaný film. Konec je pořádný nářez, kdy jsem se alespoň trochu probral. 60% (01.07.2009)

Už se cítím blbě, protože každému filmu v poslední době házím maximální počet hvězdiček. Asi měknu. Jenže Taxikář... je prostě dalším úchvatným filmem z dílny Martina Scorseseho, který si to u mě zkurvil zatím jen Skrytou identitou. Tenhle chlap by měl dostat doktorát z vědního oboru "De Niro tisíckrát jinak ve neo-noir filmu". Podmanivá atmosféra, neotřelý scénář, ještě neznámá (však jí bylo 13) Jodie Foster jako prostitutka a k tomu ten úžasnej, punkovej sestřih, se kterým se Robert De Niro v závěru vytasí. (19.12.2007)

Scorseseho první prvoligový zářez, který náleží dodnes mezi jeho nejslavnější. Mistr se opět pustil do toho, co mu jde nejlépe, a ponořil hlavního hrdinu a až po bradu do špinavých, prostitutkami a malými gangstery prolezlých zákoutí New Yorku, kde nějaké etické zákony absolutně neplatí. Jako vždy excelentní De Niro se zhostil své role skvěle a jeho pomalý vnitřní přerod patří k tomu nejlepšímu, co Taxikáře zdobí a jeho příběh zvýrazňuje. Scorsese velmi zručně manipuluje s divákem, hodinu a půl si ho vlastně jen připravuje a snaží se o ztotožnení s hlavním hrdinou, které je směrem k závěrečným minutám hodně podstatné a pro celkový dojem rozhodující. Atmosféru také značně utužuje výborná a tajemná Herrmannova hudba, jejíž tóny zní skoro na každém kroku. Jen je škoda, že celému vyprávění nebyl dodán trochu plynulejší a surovější odstín, protože takhle působí to krvavé finále vzhledem k celému příběhu přeci jen poněkud kontrastně a absurdně-) Taxikář je další působivý film od reřisérské legendy, ale znovu si ho asi jen tak npustím. 80% (08.02.2013)

"Jsem osamělý muž." Scorseseho, Schraderova a De Nirova společná filmová psychoterapie dokáže i po letech silně znepokojit. Travis, zavřený ve svém taxíku, ve své mysli, ve svém světě s vlastními, pevně danými pravidly, postupně ztrácí kontakt s okolním světem. Proti pocitu izolovanosti nejprve bojuje snahou o začlenění mezi ostatní. Mezi ty, kteří mají ideály, zajímají se o politiku a kulturu. Marně. Znovu padá do své samoty, do pro něj ubíjející (a pro diváka hypnotizující) monotónnosti. Rozhodne se proto odhodit masku a od dívání přejít k radikálnímu činu, kterého je jako jediná postava filmu schopen (znaky psychické lability těžko skrývá Scorseseho žárlivý manžel, je ovšem zřejmé, že ten jenom kecá a ničeho víc se nezmůže). Hudba, krvavé efekty, kamera, vracející se zas a znovu k Travisovi, jehož hledisko je určující a především herecký výkon De Nira, ponořeného v roli do posledního chlupu na těle, dělají z Taxikáře film, který není jen o konkrétní době a konkrétním stavu mysli. Mne například zneklidnil tím, že jsem se s protagonistou do jisté míry dokázal ztotožnit. 85% Zajímavý komentář: Melies, Angerr, Radek99, jahol, Faidra, plagjoklas (22.07.2005)