1492: Dobytí ráje

1492 je dátum, kedy sa stala veľká vec. Prvý Európania sa dostali na nový kontinent. 1492 je dátum, kedy vševedúca cirkev na čele s neomylnými sektármi dostala ďalšiu ranu od zdravého rozumu. Avšak 1492 nieje veľmi výpovedný film, čo a ako sa stalo. Ridley Scott nevie, čo chcel natočiť, akú myšlienku chcel filmom vyzdvihnúť. Zo začiatku to vyzeralo na logisticky zameraný snímok. Aké páky trebalo potiahnuť, aby sa výprava vôbec uskutočnila. V strede to je samozrejme plavba, ktorá sa vedome, nevedome časovo pretiahla a záver je čistý dopad konfrontácie rôznych civilizácií. Ani v jednom ohľade nešiel režisér do hĺbky. Preto vyzerá celý film strašne plytko a povrchne. Pravdepodobne to je priveľké sústo na jeden film. Aby som však nebol zlý, tak mi nedá nevyzdvihnúť geniálny soundtrack. Inštrumentálne veci od Vangelis sú tak notoricky známe, že sami o sebe pridávajú filmu hviezdu navyše. Celkovo je film pozerateľný, avšak pre nejedného diváka strašne zdĺhavý s množstvom hluchých miest. (29.05.2011)

Poslední film Ridleyho Scotta, ve kterém se pokusil o něco víc než jen předvádění hezky barevných obrázků (alespoň na pár let). Jako by od té doby ztratil touhu předávat dechberoucí vize. Filmu vévodí výkon Gerarda Depardie, ale má i skvělé vedlejší postavy - královna Sigourney Weaver s účesem po vzoru Cher, Tchéky Karyo jako kapitán Pinon, který tu působí docela legračně dokud diváka nezmrazí hláškou: "Du vychcat to zlato" ... V neposlední řadě ještě Michael Wincott, jehož "černá" kreace sice opakuje podobné výkony z Vrány nebo Robina Hooda, ale je dostatečně démonická. Scéna, kdy přijede na koni do vesnice má až mystickou atmosféru.... K tomu slavná Vangelisova hudba, monumentální, autenticky roztřesené záběry, a vůbec příběh člověka, který byl svědkem zrodu a pádu vlastního díla, načež na něj všichni zapomněli a sláva připadla někomu jinému.Pro mě rozhodně velmi dobrý film. PS: není architektura použitá ve filmu anachronismus? 1492 je ještě gotika, pozdní,ale přece. V Itálii už sice vznikaly první renesanční stavby, ale to, co si Columbus ve filmu přiveze do Ameriky (od Leonarda da Vinci:-) bylo spíš spíš baroko, což je na konci 15. století nesmysl... (14.04.2004)

Nikdy bych nevěřil, že se film o životě Kryštofa Kolumba dá natočit jako takřka regulérní žánrový horror. Ridley Scott to ale dokázal, a neuvěřitelné se stalo skutkem. Za takto pojatý historický film by se nemusel stydět žádný z velmistrů hrůzy. Najdeme tu řádění inkvizitorů, popravy čarodějnic, rej kanibalů, uťaté končetiny a jako bonus zlého aristokratického démona (téměř-upíra). Jedno z nejneočekávanějších filmových překvapení, jaké jsem kdy zažil. (13.04.2005)

Nedávno som dočítal Zweigovu biografiu Magalhaesa a dostal som chuť na objaviteľský veľkofilm. Áčkový som nenašiel, tak že sa konečne dokopem aspoň ku Kolumbusovskej klasike. V rámci Scottovej tvorby jedna z najkrajších prác a ten kultový Vangelisov soundtrack určite jeden z najepickejších, človek sa pritom cíti ako boh. (21.02.2022)

Rok 1992 byl stejně rozporuplný jako moderní evropské objevení Nového světa o pět set let dříve . Ve srovnání s jinými obdobnými díly s podobným obsahovým zaměřením (napadá mne REVOLUCE nebo MISSION) je tu více autorského fandovství na straně bílých objevitelů. Zkusili-li bychom aplikovat podobný přístup v indiánském prostředí, odezva, které by se nám dostalo, by v lepším případě byla rezervovaná, v horším výrazně odmítavá. Není divu: součástí evropského kulturního dědictví v obou - nebo vlastně ve všech třech - Amerikách je etnocida původního obyvatelstva, barbarské vraždění válečníků, kteří v přímých konfrontacích s evropskou vojenskou silou byli všestranně bez šance, ničení původních kultur, zavlékání pandemických chorob, proti nimž imunitní indiánské systémy byly bezmocné, neskrývaná hamižnost a posléze zavlečení afrických a zčásti i indických obyvatel, když Indiáni byli i pracovně "absorbováni" (srv. nádherné Sládkovy verše jeho proslulého básňového cyklu NA HROBECH INDIÁNSKÝCH). Až do konce XIX. století lze na evropské počínání položit spíše mongolská než občanská měřítka. Pojetí Kolumbovy postavy, atmosféra na jeho lodích i první kontakty s domorodým autochtonním obyvatelstvem nesou znaky těchto budoucích forem "multikulturních" vazeb svého druhu, v mnoha ohledech připomínajících holokaust, které zcela nevymizely ani dnes (etnocida amazonských Indiánů). Z hereckých výkonů se i mně vybavují skvělý Depardieu a Weaverová. Rozporuplnost obrazů, které jsem mohl načrtnout, má pochopitelně i nečerná místa a převažující "vícebarevný" ráz. Konstatovanou rozporuplnost to ovšem nepotlačuje; naopak jí to dává až příliš velké oprávnění. Nejsilnějším pocitem, který se zmocňuje současných i někdejších čtenářů VINNETOUA nebo POSLEDNÍHO MOHYKÁNA, jsou lítost, stud, soucit a pokora. Oprávněně. (30.03.2008)