Reklama

Reklama

Konkurs

  • Česko Konkurz na smrt (více)
Trailer 3

Kontroverzní japonský režisér Takaši Miike je tvůrcem tohoto znepokojujícího hororového filmu o ovdovělém producentovi, který se rozhodne zorganizovat konkurz na svou potenciální novou manželku. Mezi mnoha uchazečkami zvláště vyčnívá především jedna - rozkošná bývalá baletka oblečená v bílé. Vdovec je jejím záhadným půvabem zcela fascinován a nemůže uvěřit vlastnímu štěstí, dokud se svou budoucí nevěstou nezačne zabývat podrobněji. Detaily z jejího osobního života do sebe tak úplně nezapadají, nohy má zohyzděné řadou ošklivých jizev a Aoyama až příliš pozdě zjistí, že lidé v jejím okolí mají ve zvyku záhadně mizet. Když v jejím obýváku objeví spoutaného muže s uříznutým jazykem a chodidly, usoudí, že ona dívka patrně nebude ženou jeho snů. (Cinemax)

(více)

Videa (3)

Trailer 3

Recenze (234)

sniper18 

všechny recenze uživatele

Je to vydarený thriller od Takashi Miikeho. Má dosť dobrý príbeh o obchodníkovi, ktorému pred rokmi umrela milovaná žena a syn už vyrástol a tak sa rozhodne nájsť novú manželku. K tomu mu pomôže aj jeho dobrý priateľ, ktorý usporiada vymyslený konkurz na film a muž si tu nájde svoju ideálnu partnerku, ktorá jeho city opätuje, ale vyzerá to, že niečo s ňou nie je v poriadku. Spracovanie je na tom dobre, film sa vôbec s ničím neponáhľa, celá prvá hodina filmu sa nesie v takom pomalšom duchu, ale to vôbec neprekáža, hľadanie si partnerky pomocou takéhoto konkurzu je zaujímavé a aj následné zobrazenie vzťahu medzi touto dvojicou dokáže zaujať, minimálne už len kvôli hanblivej povahe mladej ženy, ale nejaké občasné náznaky, že niečo asi nebude v poriadku sa aj tu nájdu. No potom sa už film vylepší, film získa dynamiku, hľadanie pravdy je podané dobre a posledná polhodina je už dosť pôsobivá, síce by som skôr ocenil, jednoznačný štýl ako toto striedanie snov a skutočnosti, ale aj tak táto kombinácia psycha a brutality má niečo do seba. A ani sa tu ničím moc nepreháňa, mučenie síce v tejto záverečnej fázi má dosť priestoru, ale nepôsobí až tak zbytočne samoúčelne, viac zapôsobí prístup ženy k tomu, čo práve robí, ako samotné drsné scény. Aj keď taký drôt schopný prejsť cez kosť teda rozhodne dokáže zaujať. Herecké obsadenie je celkom slušné, charizmatický Ryo Ishibashi v hlavnej úlohe a síce do úlohy Asami by som skôr ocenil inú herečku, ale ani Eihi Shiina nie je zlá voľba, len po hereckej stránke mi viac sedela v záverečnej fáze, ako v tej romanticky ladenej, kde ma viac bavila jej filmová postava ako samotný herecký výkon. Réžia a technická stránka sú na tom veľmi dobre a to ani v ničom neprekvapuje, Takashi Miike je už klasik. Kto očakáva len nejaký brutálny horor bude určite sklamaný, o to tu takmer vôbec nejde, ale ja som spokojný, film ma bavil od začiatku až do konca. 76% ()

Hakha 

všechny recenze uživatele

Prvně jsem se kochal romantickým příběhem, avšak některé záběry, kde se někdo choval divně jsem nechápal a bral jsem je na lehkou váhu, ale závěr byl vážně psycho a hned jsem vzpomínal na divné scény, které mě najednou dávali smysl. Byl jsem tímto filmem vážně překvapen. Nejedná se o křehký film jak jsem doufal a žánr thriller a horor vážně pasuje. Mé hodnocení 3,5 hvězdičky… ()

Reklama

T2 

všechny recenze uživatele

Rozpočet $-miliónovTržby Celosvetovo $300,000║ Miestami dosť surové, brutálne, až fakt nechutné divadielko, príbehovo to chce byť jedno veľké zauzlené bombastické finále z neskutočným množstvom dejových prestrihov, ktorému nakoniec chýba skutočný záver a nejaká tá podstata, prípadne že by mi v tej spleti scén fakt niekde ušla. /35%/ ()

Jirka_Šč 

všechny recenze uživatele

"Kiri kiri kiri kiri" ■ Šílené, ale na něco takovéhoto jsem měl náladu. Říkal jsem, si, že "horor". Hm. Ok. "Ramantický harur". Asi tak bych se vyjádřil nejpřesněji. Momenty, ze kterých podle komentářů evidentně více lidí odpadávalo, jsem zvládl přiměřeně bez ztráty kontroly. Na druhou stranu, po skončení filmu jsem naběhl do diskuse a do externích recenzí, abych se v tom blázinci alespoň trochu zorientoval. Většina lidí na tom není o moc lépe, nicméně, některé (poslední dvě) mě trochu pomohly. Finálně na filmu onen blázinec asi nejvíce oceňuji. Ne každý si dovede představit něco takovéhoto. ■ P.S. Dosud se mi nestalo, abych se u filmu s označením horor uvolnil s vědomím, že jsem připraven na všechno. ()

Shadwell 

všechny recenze uživatele

Konkurs nebazíruje na čistotě jednotlivých žánrů a s klidem míchá romanci s hororem – pátrá po soudružnosti ve věku fragmentace. Lstivé přepólovávání romantických a hororových očekávání (muž-vdovec si od konkurzu slibuje romantiku-ženský žánr, kdežto žena-Asami horor-mužský žánr) se tu má ve stejném poměru k Hitchcockovi, který všechny milostné scény natáčel jako scény vražd, a ty vesměs naopak jako scény milostné – milovat se a umírat znamená totéž. Každopádně je takové míchání žánrů neobvyklé, zvláště u romance a hororu, protože romance je věčná, kdežto horor je konečný. Romance směřuje vždy od konečna k nekonečnu, respektive od prosluněných záběrů bez stínů a tmavých tónů ke slibům nesmrtelnosti á la „žili šťastně až do smrti“ (prostě typická utopická mesianistická ideologie, neboť jako obvykle, když se scházejí andělé s cílem vybudovat ráj, přivádějí s sebou své věrné démony: gangstery, chmatáky a padlé smolařky), kdežto horor míří od nekonečna ke konečnu. Horor je úzce spjat s počáteční neohraničenou temnotou, ze které vystupuje monstrum nebo nějaký obskurní objekt, u-končující lidský život. Romantika předstírá to, co ve skutečnosti není, horory tají to, co opravdu je. Kontrast mezi oběmi žánry do jisté míry připomíná kontrast mezi „idylou“ a „skepsí“. Horor oproti romantice chápe, že temné, nejasné a neurčité obrazy působí na imaginaci větší silou a vyvolávají silné vášně. Mysli může imponovat svojí velikostí stěží něco, co se nepřibližuje k nekonečnu; toto však nedokáže žádná věc, pokud můžeme vnímat její hranice, jako u jemně, vzdušně a optimisticky působících záběrů z romantických filmů, přičemž vnímat hranice nějakého objektu a vidět ho jasně je to samé. Jasná idea je proto jen jiný název pro malou ideu. Vznešenost spočívá především ve strašlivé neurčitosti popisované věci. Nicméně propast mezi oběmi dimenzemi, nekonečnou a konečnou, nezřetelnou a zřetelnou, překlenutá v hororech v toliko charakteristickém záběru náhle se ze tmy vyjevivšího monstra, může být i výrazně pozměněna. Například Joker z TDK se v páté minutě filmu nevyjevil ze tmy na světlo, jak dokládá i jeho škraboška, která veškeré obrazové dimenze symbolicky neutralizuje (poněvadž Joker má na škrabošce stejný obličej jako pod ní). Joker „se vyjevil“ zvukově: první část věty „I believe whatever doesn't kill you simply makes you“ pronese Joker ještě normálně, dodatek „stranger.“ již nepřirozeně. Ne že by upřednostnění zvuku na úkor obrazu bylo při definitivním vpadnutí Jokera na scénu nějak překvapivé: vždyť na rozdíl od mlčících vraždících mašin si výslovně libuje v aforismech a nekonečných promluvách. Joker je v pohybech komický, až nemotorný, projevuje se tak při roztržce na večírku nebo při nedůvěryhodném mlácení Batmana tyčemi v závěru. Dokonalost neexistuje, a kde ubrala příroda Jokerovi co do schopnosti se vyjádřit obrazem, kam spadá i boj, tam mu přidala v chytrosti a v řeči – ve zvuku. Námitka, že i jeho freakovský obličej spadá do kategorie obrazového působení, opomíjí, že v nás i postavách z filmu jeho obličej vyvolává spíše než fyzickou nevolnost smíšené pocity a že je součástí historek, které vykládá o svých jizvách. Zvuk nás děsí. Čekáme-li u zubaře, nebo v sámošce, můžeme mezi „svými“ narazit i na cizince, Srba nebo Vietnamce. Stále se ale můžeme otočit a dívat jinam. Ovšem začne-li mluvit, což se nezřídka kdy stává, třeba při vyřizování telefonátů, nezbývá než poslouchat. Před zvukem se otočit nelze. Šípy protknou tělo, slova však mohou protknout skrznaskrz duši. Nejhorší je samozřejmě zvuk bez zdroje, čehož pozitivně využívají horory, v negativním smyslu je takový zvuk jedním z nejčastějších problémů, s nímž navštěvují pacienti otorinolaryngologická pracoviště - ušní šelest neboli tinnitus. Hučení, bzučení, zvonění, pískání nebo dunění v uchu je ze zdravotního hlediska mnohem vážnějším problémem než halucinace a bludy. I kino ztratilo přechodem na zvuk na konci dvacátých let svou naivitu. Zvuk nemá morálku, nepatří k tělu, není organický. Ne nadarmo zařídil Bůh pád Babylonské věže zmatením jazyků. Rozdíl mezi sluchem a zrakem kopíruje i archetypální schéma malého, úlisného, myslícího padoucha, který uděluje příkazy, a maličko natvrdlého dvoumetrového vykonavatele. Kvalitu prvního poměřujeme tím, co a jak řekne, kvalitu druhého konkrétními, zrakem posouzenými, skutky, které spáchá. Můžeme se otázat, kdo z těch dvou je horší – a zda byl v přeneseném významu větší mizera Hitler, nebo vojáci, kteří vlastníma rukama popravovali a mučili; zda vinit piloty, kteří vypustili svůj náklad explozivních a zápalných bomb a změnili Drážďany v ohnivé peklo, nebo komisi náčelníků, která útok odklepla. Kupodivu i dnes převládá mezi lidmi strach z umělých obrazů před strachem z umělých zvuků, ačkoliv je ve filmech 80% všech zvuků a ruchů vytvořeno až v postprodukci, včetně editace dialogů, postsynchronů a čistě synteticky vykalkulovaného soundtracku. Přesto zůstává tématem číslo jedna hrozba digitálního obrazu, který požírá a zabijí původní realitu, a věčné horování za zákon, jenž by zahájil křížovou výpravu proti retuším v časopisech, na čemž se jednu dobu přiživovala jedna z nejvýznamnějších značek na světovém trhu s kosmetikou, firma Dove, která svůj marketingový úspěch postavila na nedokonalosti. Zvuku prostě věnujeme mnohem menší pozornost než viděnému obrazu. Zvuk nemá dějiny srovnatelné s historií obrazu, nemůže být zmražen jako obraz a surově vyšetřen. Před nástupem záznamu, když ještě neexistovala technologie pro uchování hluků a hlasů stejným způsobem, jakým mohly být uchovány krajiny a tváře prostřednictvím malířství nebo sochařství, ovládala zvukovou percepci nespolehlivá paměť a zapomínání. Nakonec i do kinosálu vstupuje zvuk s jistým zpožděním. Šlo mi ale hlavně o to, že jsou padouši, kteří nahánějí hrůzu tím, co říkají, a jiní tím, co dělají, a je zajímavé sledovat, nakolik takové zatřídění odpovídá tomu, jak jsou poprvé uvedeni do filmu – zda vykročí teatrálně ze tmy, nebo se objeví jako každý druhý. A protože dokonalost jak řečeno neexistuje, dokonce ani ve filmech ne, jsou dvojnásob zajímaví padouši-solitéři jako Joker, kteří jsou vždy v jednom směru handicapovaní; ať už na jejich nedokonalosti film staví, nebo rub postavy – její slabé končetiny, podlitiny po celém těle a krvácení z tračníku – zamlčuje a nechává vyčnívat jen její lepší půlku. () (méně) (více)

Galerie (17)

Zajímavosti (9)

  • Kapela My Chemical Romance použila Audition jako předlohu ke svému videoklipu k písni „Honey, This Mirror Isn't Big Enough for the Two of Us“. (Baťka)
  • Když byl film promítán na filmovém festivalu v Rotterdamu v roce 2000, tak zaznamenal rekord v návštěvnosti. (HappySmile)

Reklama

Reklama