La casa della paura

Nekompromisní začátek navnadí diváka na stylovou podívanou, no po nedávné zkušenosti s The Iguana with the Tongue of Fire jsem byl radši s očekáváními opatrnější. Objeví se zde poměrně klasické trýčky jak postrašit diváka, objeví se zde některé prvky, které definují žánr gialla. Naprosto vynikající je sado-maso-fetiš obleček červeno-rudé barvy hlavní záporné postavy. Temná atmosféra zde místy je, příběh je zajímavý, ale v samotném závěru jsem si nebyl jistý, jestli režisér neztratil soudnost, protože záverečná honička je docela komická. Ale celkově pohoda. (05.03.2010)

Príbeh ma veľa nezmyselností a docela chaoticko neprofesionálny prístup režiséra,lebo v tomto prípade tu bolo veľa vecí ale skoro žiadna nedávala zmysel asi taký miš-maš guláš.A k tomu dosť dopomohli aj zle hrajúci herci ale aspoň ženy v tomto filme prekypovali krasov.Malo to pár atmosferických chvíľok ale len sporadicky.Hlavne bola nuda z veľmi nudnými dialógmi.A neskutočne jeblé finále ma utvrdilo v tom že tvorcovia sú úplne mimo .Velmi netradičné giallo ale ani to nezabránilo veľmi slabému dojmu z neho. (06.01.2015)

La casa della paura je velmi obskurní giallo, které naladí svým uchylným plakátem. Divák pak má velká očekávání, která nejsou, bohužel, naplněna. Do záhadného domu totiž tvůrci nechávají nakouknout jen velmi málo, což je velká škoda. Jednoduchý děj se tak odehrává především na ubytovně, kde hlavní hrdinka pomáhá nalezt zmizelou mladou slečnu. Jak už zmiňuje Kangax, z rámci žánru jde o ne moc typické giallo, které si nezakládá na maskovaném vrahovi, ale na tajemném vraždícím spolku. Tento motiv se ve žlutých detektivkách nevyskytuje moc často a v případě jiných filmů to bývá zajímavé zpestření. Zde tomu tak není, především díky velmi slabému a místy až nudnému scénaři. Na rok 1973 jde ale určitě o pozoruhodný počin, který si měl zasloužit lepší péči. (10.04.2016)

Nie je to síce masterpiece, aj giallo značne netradičné, ale ide z toho taký ten strašne dobrý preslnený eurofeeling. Pekné lokácie(okolo Ríma, ak som správne pochopil), ešte krajšie ženy, pomerne zaujímavý dej a rozuzlenie, klasická 70s italo hudba, zopár WTF momentov. To patrí k tomu. Len si to v pohode užiť... (01.03.2021)

Dievča z izby číslo 2a je presne ten typ gialla ktorý príliš nestavia na neznámej identite zabijaka, ale ide skôr o spiknutie tajného spolku či sekty. Patrí teda do kategórie, kde sa nachádzajú také žánrové skvosty ako La Corta notte delle bambole di vetro (1971), The House with Laughing Windows (1976), či Il Profumo Della Signora In Nero (1974). Jedným dychom však treba dodať, že tento kúsok je o dobrú triedu nižšie... Prečo? Lebo všetko je tu ťažko priemerné, herecké výkony sú veľmi mdlé, hudba nevýrazná, akcia skôr úsmevná než napínavá a scenár nudný a bez nejakých zvratov či prekvapení... Navyše, už keď som videl meno neznámeho amerického režiséra (viz jeho úbohá režijná filmografia), šípil som aj slabý vizuálny zážitok a plne sa to potvrdilo. Málo talentovaný tvorcovia nemohli dokázať navodiť atmosféru ani použitím všemožných žánrových klišé, scenár s občasnými logickými kopancami je gradovaný neprekvapivo, spiknutie a motívy sekty sú nepresvedčivé a záverečný "útok" na sídlo sekty je amatérsky až hrôza... Jediné čo sa ako-tak podarilo bol ústredný sektársky zabijak, vo veľmi vydarenom kostýme a jeho (pomerne prekvapivá) identita... (31.03.2013)