Mondo cane

Mondo cane by se dalo přeložit jako "psí svět" nebo volněji "psí život". Je to první mondo film - vcelku zajímavý dokument o špatných či jinak ponurých stránkách odlehlejších oblastí tohoto světa. Nejsou spojeny žádným jednotícím prvkem (ani s psy to nemá nic moc společného), řeší se střídavě móda nahoře bez, důchodci křepčící hula-hula, psí útulky, ženy kojící prasata, domorodá jatka, psí hřbitovy, následně psí restaurace, kostnice (mnohem hezčí je mimochodem v Kutné Hoře, Švankjmajer o ní natočil zajímavý černohumorný dokument), berlínský noční život, barvení kuřat (nechtějte vědět k čemu), restaurace s bizarními jídly, žraloky, vrakoviště a všechno možné i nemožné. Hlavním, i když zdaleka ne jediným tématem je asi bizarrní, na jednu stranu krutý a na druhou stranu láskyplný vztah lidí ke zvířatům. Jedněm zvířatům cpeme až do žaludku šlauchy, aby měly játra vykrmená pro zazobané gourmety a pak jim usekneme hlavu, druhá zvířata si hýčkáme a uctivě je pohřbíváme na hřbitovech. Na druhou stranu, většina z vás se na to podívá a klidně přitom bude žvýkat kuřecí stehno - k tomu, aby se lidem požívání masa znechutilo, by bylo třeba film pojmout úplně jinak - a takový film by byl určitě užitečný, protože vztah lidí ke zvířatům je neuvěřitelně schizofrenní a dlouhodobě neudržitelný. (Píšu to jako vegetarián - jsem jím přesně z tohoto důvodu; neurážela by mne ani tak krutost ke zvířatům jako taková, jako spíš schizofrenie, s jakou k ní přistupujeme.) Hlavním prostředkem je pak srovnání - "primitivita" některých zemí v kontrastu s degenerovaností jiných. Odsuzujeme je proto, že jednou za rok zabijí pár prasat, proto, že si jejich ženy nezakrývají prsa a proto že před sňatkem překrmují dívky. My překrmujeme husy, zuřivě a zbytečně anorektičkujeme a vlastně děláme buď tu samou, nebo ještě horší šílenost. Schizofrenie našeho světa je ukázána sice neobratně, ale docela výstižně - naneštěstí právě ti maloměšťácky zakomplexovaní idioti, kteří by potřebovali ze své schizofrenie a vnucovací arogance vyléčit, se na Mondo cane patrně nikdy nepodívají, protože se bojí své vlastní zaostalosti, své vlastní arogance, svého vlastního egocentrismu, své vlastní neschopnosti pochopit cokoliv, co za to stojí, o své pohrdlivé vybíravosti, o svém intelektuálním fašismu - bojí se totiž, že by museli změnit svůj názor, že by si museli uvědomit své vlastní šílenství, museli by uznat, že nemají pravdu. Což je možná oprávněný, ale zároveň egoistický strach, který brání jakémukoli zlepšení. Nejvíc mne zaujaly sekvence o želvím zrození a smrti a o pašijovém průvodu, a pak samozřejmě scéna cargo cultu :-)) Občas nápadité, občas oslomůstkovité spojení víceméně zajímavých záběrů poněkud kazí stupidní a nudný komentář i špatná kamera a kvalita obrazu (v sekvenci o hmyzí restauraci není skoro nic vidět, i když detailní záběry by nepochybně byly velice zajímavé) - někdy obraz působí silně vykonstruovaně (přestože zde se jejich autenticitě dá pořád ještě z naprosté většiny). Výhodou je taky výborná hudba od Rize Ortolaniho (k rituálu zabíjení prasat byla vysloveně úžasná skladba, právě tak k želví a k berlínské pasáži), která byla ostatně nominována na Oscara. (29.05.2010) (méně) (více)