Vůně ženy

Vím o tom filmu léta a neuměl jsem si představit, že by příběh s tématem slepoty mohl být (také) komedií. Jenže jak mi Dino Risi už víckrát ukázal, pro něj snad neexistuje téma, z něhož by nedokázal vykřesat humor. Cynická povaha věčně ukecaného Fausta Consola ve vztahu k poslušnému sluhovi tady vnáší díky Faustovým replikám do nálady spoustu nepřehlédnutelné ironie, oba spolu zažívají na společných cestách italskými velkoměsty i nejeden veselý zážitek a já byl překvapen, že Vůně ženy (alespoň v této původní verzi – remake jsem neviděl) je vlastně i road movie. Je to také krásná ukázka toho, jak za patřičné konstelace můžou komedie a drama (...jako v životě) fungovat spolu vedle sebe v jednom filmu, propojovat se a přecházet z jednoho do druhého. Tady vše skvěle funguje zásluhou Vittoria Gassmana, který předvedl snad nejlepší výkon, jaký jsem od něj viděl a žasl jsem, nakolik své postavě se zrakovým hendikepem dokázal přizpůsobit veškeré pohledy i způsob chůze, to vše s vypilovaným hlasovým projevem, nímž především dává coby Faust najevo svůj povýšenecký postoj a pocit (zdánlivé) sebestačnosti. Navrch krásná hudba, pohledná italská místečka a napínavé vyústění děje s přesným dávkovaním emocí směrem k závěru bez zbytečného sentimentu. Déle jsem si tenhle Risiho film coby jeden z vrcholů tvorby pana režiséra šetřil a naštěstí se mi dostalo skutečně výjimečného filmu. [90%] (03.06.2023)

V.Gassman exceluje ve své pravděpodobně životní roli slepého a zmrzačeného kapitána, jenž pod maskou cynismu, poživačnosti a nenávisti k lidem skrývá vnitřní křehkost, nejistotu a obavu ze zranění citového. Risiho tragikomedii jsem měl vždycky rád (zejména ta "školení", která Fausto udílí svému mladému průvodci o lidech a světě) a mám ji ještě raději v původním znění, za což patří dík Levným knihám. (04.04.2007)

Nejprve jsem viděl americký remake Martina Bresta s Al Pacinem. Při vší úctě k velkému Alovi tento snímek Dina Risiho je o třídu výš! Jak píše uživatel Pohrobek, tvůrci se nebáli smíchat vážné téma s humornou stránkou a vyvarovat se zbytečného sentimentu, ke kterému téma přímo " svádělo ". Zatímco celý remake odtáhl Al Pacino a já si říkal, že si nedovedu představit lepší výkon, tak se musím za svá slova dodatečně omluvit Vittorio Gassmanovi, který se role slepého a na jednu ruku ochrnutého kapitána Fausta Consula zhostil s bravurou a troufnu si tvrdit, že Ala na body jednoznačně poráží, k čemuž mu také dopomohl KVALITNĚJŠÍ SCÉNÁŘ ( silněji a rozhodně lépe zpracovaný příběh ). Co stojí určitě ještě za zmínku to je povedená hudební složka, výborný výkon Alessandra Moma jako Ciciho a krásná Sára v podání Agostini Belli. A zatímco sladkobolný závěr amerického remaku byl hodně nepovedený ( což je ještě jemně řečeno), tak tento konec zapadl přesně do duchu celého snímku a byl více než jeho důstojnou tečkou. (26.10.2009)

Už je to dávno, už si ani nevzpomínám oč v tom filmu šlo. Vím, že mě úžasně zaujal svým výkonem charismaticky Vittorio GASSMAN. Pak jsem viděla (možná) všechny filmy, kde hrál on, ale hlavně co se k nám do republiky z Itálie dovezly. Nechci kvůli tomu načítat obsah filmu. Stačí mi, že si na ten film zachovávám dobrý pocit. (03.10.2007)

Tak tady musím přísný. Ano, napadla mě věta: ,,Sakra, originál filmu, jehož remake mám v topce, to bude podívaná ''. Šlápl jsem vedle. Zatímco Vůně ženy z roku 1992 se rozjíždí povolněji a diváka pomalu, ale jistě vtahuje do děje. Zde to mělo až moc zbrklé tempo a atmosféra byla jakási hořká. Jsem zklamán tak, že už ani nemám náladu se dál rozepisovat o tomto... kýči. Abych to shrnul, Brestova Vůně ženy má kouzlo, obsahuje vtipné, ale i dojemné scény, zkrátka něco dá, ale tohle dovede tak akorát nasrat. Třeba se pletu, ale myslím, že zde dalo vymáčknout mnohem víc. (19.08.2010)