Solaris

Solaris. Oceán. Snová planeta. Promiňte, to patří jinam. Už proto, že na Solaris se párkrát letmo jukneme z okna a jinak si hrabeme na vlastním písečku , s kterým nemá výzkum jednoho velmi zvláštního koutu vesmíru nic společného. Odhrabáváme píseček z vlastních vzpomínek, snů a komplexů a ony se nám zhmotňují před očima se samozřejmostí, která nás nutí přemýšlet, zda šílíme, umíráme, sníme nebo pro nás nějaký poťouchlý experimentátor s lidským plemenem parafrázuje Pretty Woman ("Vítejte na Solaris, místu, kde se plní vaše sny"). Případně zda jsme vkročili na tu pomyslnou hranici mezi realitou a... něčím jiným. Filmová Solaris tohle naneštěstí skryla do obalu melancholického milostného příběhu a za celou dobu se hloub než k obalu nedostaneme. Bleděmodrý svět vesmírné stanice se tak stává pastí pro invenci a komplexnost a snaží se nám to vynahradit sondami do rozechvělého nitra lidské duše, tancem mezi střepy vzpomínek a zpěvem vesmírných Sirén, lákajících nás k zapomenutí toho, co bylo, a užívání si snu, který se stal realitou. Jenže co je realita a co přelud a zda je přelud přeludem, když si uvědomuje, že je přelud, to je otázka. Otázka, o kterou se pouze zlehka otřeme, abychom se mohli dostatečně topit v tom ostatním. A i když se s Georgem Clooneym, který se snaží ze všech sil, kterých rozhodně nemá málo, stejně jako Natasha McElhonová nemá málo osobitého křehkého půvabu, topí docela příjemně, nebude asi málo takových, kteří budou během půldruhé hodiny onoho utápění potřebovat sirky pod víčka. Že k ničemu nedojdeme a nic se nevyřeší, je nabíledni, konečně rovnice o tolika neznámých snad ani nemůže mít řešení srozumitelné lidským bytostem. Ale že tam, kde nám knižní předloha nabízí fascinující, komplexní pohled na lidské touhy a sny, Solaris samotnou (překvapivě mi na filmu nejvíc vadila změna rodu planety oproti předloze) i hranice lidského poznání, pro nás film vydestiloval jedinou a to ještě nijak chuťově výraznou esenci a jsme nuceni smířit se s koncem, který aspoň na mě dělá dojem třešňové větvičky narpubované na kaktus a nutí mě dospět k závěru, že za málo peněz málo muziky, je smutným výsledkem snahy přiblížit Solaris filmovému divákovi. Asi jsem opravdu hledala zrcadlo vlastních představ a ne nový obraz, ale tenhle obraz byl na můj vkus namalován příliš vybledlými barvami. (06.11.2007)

Děs běs nebo vynikající snímek. Jedno je jisté, pro zhlédnutí snímku, musí být člověk správně naladěn. Já jsem naštěstí tento předpoklad splňoval, přesto se ale nemohu zbavit pachuti nespokojenosti, která i přes velikou osobitost snímku, která je pro Soderberghovy filmy typická, nezmizela. Na můj vkus až moc utahané a stylem ne nepodobné Kubrickově Vesmírné odysee, přesto se snímku nemůže upřít určitá magičnost a především příjemné překvapení spojené se samotným závěrem. Ač se může zdát komentář spíše negativně pojatý, finální pocit je nakloněn spíše pozitivně, proto 76% (25.11.2013)

Opět naprosto dokonale zvládnutý snímek (miluji, jak Soderbergh snad do každého svého filmu dává němé scény, podmalované jen perfektní hudbou). Narozdíl od ostatních mi ale přišel kratší, než doopravdy byl. Navíc Soderbergh dává divákům na výběr ze dvou žánrů, které chtějí sledovat: inteligentní sci-fi nebo nádhernou love story. Bravo!! Na THE INFORMANT už se moc těším, Stevene! (09.03.2003)

Nedovedu posoudit, do jaké míry je Soderberghův film důstojnou adaptací Lemovy předlohy, či do jaké míry může soupeřit s Tarkovského klasikou. Nicméně po shlédnutí modernistické verze kanonického sci-fi díla mohu říct s jistotou jedno: je to skvělý film. Po vizuální stránce dovedně estetizovaný, po režijní stránce zvládnutý, působivý, sugestivní, emotivní. Bohužel je na něm cítit, že je to nejasná kontura ideového masívu, z nějž dokázali tvůrci uchopit sotva slupku. Nicmémě i přes tuto limitu je Solaris v. 2002 konzistentním snímkem, který prezentuje v kontextu současné mainstreamové sci-fi produkce vyzrálou a intelektuálnější odnož, která bohužel v jádru trochu připomíná povrchový intelektualismus, dojmologii a podobné neduhy. Tím se ale člověk nesmí nechat odradit. Ani tím, že Clooney na složitou roli psychologa Kelvina herecky nemá. Zvláštní příchuť futuristické love story, existenciálně setmělá atmosféra a nejistá perspektiva Soderberghovy narace činí z filmu příjemný požitek pro všechny smysly. To, že je otupený limitem obsahu, je kupodivu malá vada na kráse. (09.10.2005)

Právě proto, že si z mistrně napsané předlohy Stanislawa Lema vzal Steven Soderbergh jenom základní dějovou linku, je její filmové převedení neuvěřitelně rozvleklé i díky necelé stominutové délce. Jistě, nejsem přítelem „kopírovaných“ knižních adaptací, ale snaha o plané filozofování na téma lidského života a jeho ceny je při velmi přímém bazírování na předloze dosti rozporuplným tahem.Většinu síly se Soderbergh snažil vložit do dialogů, jenomže ty kromě údernosti, stylu a švihu postrádají taky logický smysl a režijně nikterak objevná práce sice drží atmosféru v hodně temných koutech, ale mnoho scén není dotáhnuto do konce a celkově pak film působí dojmem obrovské roztříštěnosti. Naštěstí je zde však výtečná dvojice George Clooney a Natascha NcElhone, kteří se k sobě tak dokonale nehodí, až se to vlastně skvěle pozoruje. Jenomže jako jednotný filmový kousek je Solaris absolutně nestravitelný a to i přesto, že tak krásně vypadá. (19.08.2005)