Režie:
Milan ŠteindlerScénář:
Halina PawlowskáKamera:
Jiří Krejčík ml.Hudba:
Petr UlrychHrají:
Ivana Chýlková, Franciszek Pieczka, Alena Vránová, Barbora Hrzánová, Dagmar Edwards, Tereza Brodská, Tomáš Hanák, Miroslav Etzler, Szidi Tobias (více)Obsahy(1)
Úspěšná a divácky oblíbená hořkosladká komedie o životě, v níž hlavní roli hraje láska, odvaha, smích i smrt. Film vznikl podle scénáře Haliny Pawlowské, která tu čerpala inspiraci ze svého vlastního rodinného zázemí. Autorka v něm s humorem a ironií sobě vlastní, ale i s pochopením a soucitem vzpomíná na svého otce a další svérázné a zemité příbuzné, pocházející ze Zakarpatské Ukrajiny, na své mládí a s ním spojené nešťastné lásky a ztracené iluze. Vše na příběhu Olgy, jejích přátel, rodiny a vrstevníků, odehrávajícím se v průběhu dvaceti let, které prožívalo Československo po ruské okupaci. Peripetie hrdinů jsou nahlíženy s ironií a humorným nadhledem. Střídají se zde bouřlivé komediální situace se slzami. Hrdinové této komedie však už ví, že nepodlehnout, nevzdávat se, mít rád a nezapomenout se smát je platné a dobré… (Česká televize)
(více)Videa (2)
Recenze (205)
+2* Chtěl jsem si po dlouhých letech připomenout tuhle porevoluční klasiku, která je ověnčena i Českým lvem. Matné vzpomínky se mi oživily, ale nenaplnily se naděje, které jsem do filmu dával. Emocionálně mě míjel, i když si nemyslím, že by to bylo scénářem, nebo Franciszkem Pieczkem. Rozhodně mi neseděly dospělí herci v rolích puberťáků, i když věřím že to byla nadsázka, ale v nastavené atmosféře filmu to byla jako pěst na oko. Nechtěl jsem být tak přísný, ale roky ho prověřily, že svou slávu má za sebou. Já se k němu nemám důvod vracet, i když pár nezapomenutelných scén a výroků má a i nějaké poučení se najde, jak to Halina ráda dělává. [ PŘÍBĚH: 2 /// SMYSL: 1 /// ATMOSFÉRA: 1 /// TEMPO: 1 /// ORIGINALITA: 1 /// NÁLADA: 2 /// ART: 0 /// STYL: 1 /// CASTING: 1 (3*MAX) ] ()
Česká soda není šampaňské, ale voda s bublinkami, Chylková není 14-letá holka, ale 31-letá žena převlečená za holku, Milan Šteindler není režisér, ale director cirkusu a tahle šaškařice není film, ale klauniáda. ___ Vypnuto po 15 minutách v rámci zachování vlastních nervů a těžce vypěstovaného hipsterského vkusu. ()
Ze 3 rovnou na 5*. Perfektní to věc. JDU DO ZANZIBARU!!! A teda ještě jsem zapomněl na jednu velkou, hodně velkou chybu, z tohoto filmu. Jelikož se děj odehrává v 70.letech, nemůže tam hrát z magnetofonu Pražský výběr. Teda určitě ne flák z legendárního alba Straka v hrsti, to totiž vzniklo až koncem let 80., do té doby se Kocáb ne a ne odprostit od té jeho prapodivné jazzové vize (díky Michale Pavlíčku, žes mu otevřel oči :-) ) ()
Film Díky za každé nové ráno má pro mě stále blahodárné účinky a navrací potřebnou životní energii. Jde zřejmě o nejlepší filmový počin Milana Šteindlera a zcela určitě jde o nejvytříbenější scénář Haliny Pawlowské. Sám život nám přináší nejbláznivější a strhující zápletky a emoce a ve chvíli, kdy se na vlastní minulost dokážeme podívat s nadhledem a sebeironickou sebepoznávací katarzí, má budoucí umělecký výtvor všechny předpoklady stát se nevšedním prožitkem s nadčasovým rozměrem. Oba hlavní herečtí představitelé přesvědčivě vládnou obrazu světa svým výrazným individualismem a s nenuceným šarmem provádí temperamentem života do jeho hraničních poloh bolesti, absurdity, radosti a pospolitého štěstí široké rázovité rodiny a přátel. Na plátnech kin a na obrazovkách televizních přístrojů obdivujeme život v jeho velikosti, slávě a drobném uspokojování. Hlavní postavou příběhu je Olga (velmi dobrá Ivana Chýlková) v odraze ozvěny minulosti autorky scénáře. Život je neustálé hledání osobního štěstí, ideálního partnera a pocitu smysluplnosti. Je mnoho cest, po kterých se můžeme vydat, ale jen málokterá rezonuje do skutečně pestrobarevného přijímání. Jako ta, která vede přes rozháranou a stále pevně semknutou soudržnost v zásadovosti, hrdosti, drobných ústrcích a neumdlévajícím odhodlání bojovat proti nepravostem. Rodina je základ a této kraluje Olžin otec Hakunděk (vynikající Franciszek Pieczka). Rád a s nadšením diriguje a v dobromyslné bohorovnosti rozdmýchává život do rozmanitých chutí a vůní, podpírá podlomená kolena, utírá slzy a na opozici dští oheň a síru. Z dalších rolí: Olžina trpělivá a starostlivá síla v podobě matky (dobrá Alena Vránová), Olžina kamarádka s intelektuální možností rozletu Lenka (dobrá Barbora Hrzánová), pokorná kamarádka se silnou vůlí Dáša (zajímavá Tereza Brodská), nejtragičtější i nejproklínanější z kamarádek Šárka (šarmantní Dagmar Edwards s hlasem Veroniky Gajerové), rozpolcený a svérázný příslušník rodinných přátel Lesik Kahler (dobrý Tomáš Hanák), nestálý osudový muž Mirek (pozoruhodný Miroslav Etzler), Hakunděkův dlouholetý nejlepší přítel Oskar Kahler (příjemný Pavel Schwarz), Olžin zahořklý polobratr Orest (příjemný Karel Heřmánek), zatvrzele nesouhlasící rodinný příslušník Malduljan (sympatický Ján Sedal), Olžin rázovitý ukrajinský strýc Ondřej (příjemný Ján Melkovič), lásku oslavující slavný spisovatel (zajímavý Petr Čepek), propíraný příbuzný Vasil I. (Ján Mildner), politická svině doktor Šafář (Karel Urbánek), studentská láska Honza (velmi zajímavý Jiří Langmajer), dotěrný policista (Michal Kocourek), Lesíkova emigrující sestra Romka (Szidi Tobias), či chybující ukrajinská příbuzná Vasilina (příjemná Halina Pawlowská). Neměnná podoba postav v průběhu času zapadá do koncepce škádlivého nadhledu a jsou jedním ze stavebních kamenů, které filmu dodávají jeho specifickou podobu a nadšení. Ten sebeironický přístup má podmanivé poetické kouzlo života v radostném nadšení, neúnavném snažení a hledání. Početná temperamentní rodina je zdrojem inspirace umělecko-kulturních ambicí. Ve vášních a tužbách se skrývá krása života. Film je zábavný ve své formě zpracování a lidsky moudrý ve svém poselství a vyznění ducha. Chlácholí, rozněcuje a hřeje teplem hlasu lidské šlechetnosti. () (méně) (více)
Docela věrné zachycení života takové (ne)obyčejné rodinky po nastolení totalitního režimu. Příběhem i formou mi to trochu připomělo Kachyňovy Lásky mezi kapkami deště(akorát Šteindlerův film byl sledován z pohledu spíše ženského). Podobné je i rozdělení do různých pomyslných kapitol, které se potom na konci uzavřou v jeden celek. Výbornou roli zde má především Chýlková, která je jak komediální, tak i tragická(myslím postava, ne herecký výkon:). Potěšil mě i Pieczka jehož otec byl velice realistický, a to, že mu místy ani nebylo pořádně rozumět, přidávám spíš k plusům(holt větší autenticity, když byl Ukrajinec). Pro Petra Čepka to byla bohužel jedna z posledních rolí, ale tady se ještě vyznamenal. Pěkný, tragikomický film mající v sobě takovou zvláštní magiku. ()
Galerie (6)
Zajímavosti (15)
- Kvůli dobovým rekvizitám a některým scénám, zasazeným do odlehlých lokací, patřil snímek ve své době mezi relativně drahé. Jednoho dne tedy zcela jednoduše došly peníze. Milan Šteindler: "Rok jsme čekali, než se našel další partner, který nám pomohl film dokončit. Zimní ukrainské scény, které se původně měly točit přímo na Zakarpatí a posléze na Oravě, se tak točily ve třicetistupňovém vedru kousek za Barrandovem na skládce, kterou jsme natřeli nabílo a pokryli bílou geotextilií." (NIRO)
- Když policisté pod falešnou záminkou zadrží cestovní pas Olgy (Ivana Chýlková), ztropí Hakunděk (Franciszek Pieczka) scénu, že bez něj se už Olga nedostane na Západ. S cestovními doklady to bylo ale složitější, existovaly tři typy: pas do socialistických zemí, pas do socialistických zemí a Jugoslávie, a pas do kapitalistických (západních) zemí. Na pas nebyl nárok, člověk si mohl požádat, ale běžné bylo jeho zamítnutí, a to přesto, že ČSSR signovala Helsinskou deklaraci, která obsahovala právo občana svobodně cestovat. Další krok k cestě na Západ byla žádost o povolení výjezdu, nutné často bylo pozvání někoho z valutové ciziny, žádost schvaloval zaměstnavatel, případně škola, dále domovní důvěrník. Dalším krokem byla žádost u banky o přidělení kapitalistických deviz. Tato žádost byla často zamítnuta. (sator)
- Režisér Milan Šteindler vzpomínal na inspiraci pro postavu otce (Franciszek Pieczka): "Předlohou byl tatínek Haliny Pawlowské a já nezapomenu, když jsme u nich pracovali, jak se vždycky otevřely dveře, její tatínek mlčky vešel, na stříbrném tácku nesl tři panáky vodečky, talířek s nějakou zakuskou, klobáskou nebo tak něčím, mlčky jsme to do sebe lupli, protože on nechtěl rušit, proto nemluvil, pokývali jsme, jako že si rozumíme, a on zase mlčky odešel." (NIRO)
Reklama