Anna proletářka

Hlavní linie: Příběh o vyšukání KSČ v ČSSD. Vedlejší linie: Když neměla Anička co šukat u Rubešů, šukala s bolševikem Toníkem po Praze. Po nějaké době společného pošukávání , pak v sobě vyšukali lásku k sobě a k lidu. Po zhlédnutí filmu jsem měl pocit, že bych si měl taky zašukat, když čumím na takovýhle pičoviny. (02.11.2012)

Pokud existuje král budovatelských filmů, pak jsem jej konečně našel. Slizký propagandistický blivajz, který se názvem schovává za obyčejnou venkovskou dívku, která prvorepublikovým měšťákům dělá služku. Ale ve skutečnosti Anna je ve filmu minimálně (vedlejší postava) a místo ní sledujeme Josefa Beka v roli zarytého komunisty, který válčí proti prvorepublikovým politikům, kteří jsou - optikou komunismu - jen černí a černější. Vývoj charakterů je nulový. O to zde tvůrcům nešlo. Nějaká historická věrnost je zde zkreslena politickou agitkou, a tak je nasnadě se ptát, o co vlastně zde filmařům šlo? Příběh je napěchován komunistickými hesly. Furt se zde vysvětluje co je soudružství, třetí internacionála a kde je přítel a kde nepřítel. Jakoby si autoři nebyli jisti, že je diváci pochopí. Daná moudra se opakují stále dokola. Zas a znovu. Je to únavné a bolí z toho hlava. Nechtěl bych být v kůži lidí, co na to šli do kina. Ovšem soudruzi komunisté u toho museli onanovat blahem. Co říci závěrem? Na Annu proletářku do smrti nezapomenu. Bohužel bych si to moc přál, ale nejde to. Vidět jsem ji musel s přestávkami po cca 20 minutách. Toto únavné, dvouhodinové dílo je ukázkou toho, co odporného přinesl komunismus do tuzemského filmu. Kamera je skvělá, o tom žádná. Stejně tak i zvuk a ostatní technické aspekty. Ovšem ten scénář se mi zajídá ještě nyní, když píšu tyto řádky. A budoucnost nebude výjimkou. Podívejte se na to jen v případě, chcete-li vědět, jak fungovala komunistická propaganda v 50. letech, a co se snažili komunisté v počátku své moci u nás vštípit lidem do hlav. 25% (21.12.2020)

Vřelý příběh dělnické lásky chladne mrazivým dějinným kontextem podaným v duchu ideologizované oficiální historiografie. Karikatury historických postav se v pražských kulisách mísí se schematicky narýsovanými anonymními hrdiny, jimž jen herecký entusiasmus Beka, Tomášové a Dítětové vlil krev do žil. Jakmile však začne dějepisný výklad převažovat, i jim začne docházet dech a celek zpapírovatí docela. (23.12.2018)

V „Anně proletářce" vytvořil Olbracht mohutný, realistický, hluboce pravdivý s silně přesvědčivý obraz našeho revolučního dělnictva v jeho boji proti buržoasii a jejím jidášským posluhům z řad oportunistů. Z tohoto základního faktu také vycházel autor filmového zpracování Karel Steklý a vědom si toho, že osud Toníka a Anny je spjat s nezadržitelným postupem dělnického hnutí a Olbrachtem úmyslně zasazen do událostí roku dvacátého — rozšířil a dokreslil pozadí událostí tohoto důležitého roku, kdy se rodila Komunistická strana Československa. Udělal to, co Olbracht pro okovy buržoasní censury udělat nemohl, postavil na scénu historické osobnosti, aby tak ještě jasněji a konkrétněji mohl vyjádřit hlavní ideu Olbrachtova slavného díla. Vytvořil tak film, který je důstojným protějškem románové předlohy a horoucí oslavou zrodu naší komunistické strany, která nás dovedla k tak slavným vítězstvím. Filmový přehled 7/1953 (14.09.2008)

Film, jenž měl být nepochybně natočen daleko dříve. Poválečná nutnost socializace společnosti došla již tak daleko, že je přípustná i pro nejvyšší politické vedení. Ona skutečná socializace je ovšem tlačena ze dvou stran. Na jedné straně hrabající a nenasytná buržoazie prahnoucí jen po narůstání svého majetku a živoucí z hesla..."co z toho budeme mít my?" A na druhé straně hystericky tlačený proletářský internacionalismus, založený na cizí ideologii, jenž za vlády politického, masového vraha Stalina, již ve 30. letech, ukázal svou podstatu. Nicméně...nevyhnutelnost zmíněné socializace a cílená informovanost společnosti dělá své. Fungovalo to před sto lety, funguje to i dnes. Jeden z velkých kladů snímku jsou, sice lehce zveličené, ovšem reálné praktiky kapitalistické vlády. Koalice, kupčení se státními zakázkami (přičemž tehdejší korporátní vládcové měli k dispozici všeobecné dělnictvo), politické trafiky, maximální korupce a při nejhorším i špinavé důkazy o nevěrohodnosti konkrétní osoby. Praktiky, jenž se zřejmě dědí. Toto jednání, jenž se odráželo ve společnosti, bylo jistě tím hlavním hnacím motorem. Nepochopitelná nenasytnost kapitalismu vyvrcholila Černým pátkem 1929 na americké burze. Kam vedly skoro další dvě desetiletí víme bohužel všichni velmi dobře. Socializace je tedy nevyhnutelná. Tím se dá částečně pochopit smýšlení zamilované bolševické dvojice i jejich přátel. Zvláště pak, když nám snímek nabízí ještě pohled na nestoudnou rozmařilost a tragicky směšnou pomoc bližnímu svému od tehdejší buržoazní společnosti. Samozřejmě hnanou do extrému, který občas vytváří i nechtěný humor. Jsou tak zlí, až jsou směšní. Film sází na jednoduchou demagogii. Všichni buržousti jsou nenasytná hovada a všichni proletáři jsou poctiví chudáci, kteří si ani byt z protekce nevezmou. To potom ty odpady lítaj, protože dnes je všeobecně známo, že každý proletářský dělník, komunista, byl vlastně vrah. Filmová a společenská demagogie tu s námi bude navždy. Každý to dělá po svém. Proletariát 20. a 30. let beru (až na démonizování Ruska) a bytostně odsuzuji komunistické, politické zločiny 30. a 50. let. S tímto postojem se dá Annino rudé prozření plné zásadních otázek a excelentních, hereckých výkonů, krásně vychutnat. Kdyby do své politické hry tvůrci nevtáhli Masaryka ( "pan prezident říká, že se to má vyřídit ein, zwei...") jehož humanitní socializmus byl drcen mezi dvěma mlýnskými kameny, neváhal bych hodnotit ještě o stupínek výše. S rozumným pohledem a s informovaností současnosti, si lze udělat vlastní názor na celé toto období, jenž nám snímek nepochybně skvělým způsobem nastiňuje. Po režijní i herecké stránce výborné. Zbytek je na Tobě. (07.08.2014)