Za volantem nepřítel

Před chvílí jsem viděl, naštěstí jen kousek, tohoto filmu. Opět jsou tady "reformní komunisté" ti zlí a ti pravověrní jsou ti, kteří to s náma mysleli dobře. Jsem proti cenzuře, ale v současné době dát do programu takovýto neuvěřitelný film, to už musí být pořádná hroší kůže. Film jsem nehodnotil. Jednak jsem ho neviděl celý a pak zde schází hodnocení "žumpa", odpad je pro toto "veledílo" málo. (27.11.2012)

Nebetyčný paskvil, kterej se může směle postavit po bok zhůvěřilostí let padesátých, které však alespoň řemeslnně byly na úrovni. Steklý naopak vytváří chaotickou skrumáž záběrů, která chce "komplexně" pojmout kontrarevoluční ovzduší šedesátéhoosmého a utrpení pravověrných a přitom z toho chaosu a naprosto rozházeného tempa diváka až rozbolí hlava. Do toho se mísí stále opakovaný "osudově laděný" dlouhý záběr na matičku Prahu, nad níž se smráká, protivní štěkot jednoho z nejošklivějších psů filmového plátna a jeho dementního páníčka a neúnosná manipulace s fakty, která vrcholí "wtf" scénou televizní reportáže, která osočuje sebe sama. Steklého tvorba je slabá, ale teprve po šedesátém osmém konečně dosahuje svého dna. Sám však přitom určitě zažíval roky tvůrčí extáze a "zenitu". (07.10.2010)

Miloš Willig začíná být pro mě ikonou filmů alla největších bezduchých odpadů, které zde podle norem rudé garnitury vznikaly. Tento film mě nudil od samého počátku až do konce, jehož pointa mi nějak unikla. Neuvěřitelně překroucená fakta z roku 68 byla prezentována tak okatě a angažovaně, že snad i tehdejší soudruzi z ÚV museli pochybovat o negativním testu na psychotropní látky režiséra a scénáristy. Snad bych byl ochoten dát jednu hvězdu za hudbu a záběry na panorama Mater Urbium, ale má nechuť je silnější než ochota... (15.01.2009)

"Za kamerou nepřítel" - tak se jmenuje nové drama donedávna většině diváků neznámého spisovatele a scénáristy Miroslava Müllera. Snímek nastavuje nemilosrdné zrcadlo podloudným a úplatným filmovým reakcionářům a jejich snahám o rozvrácení bodového hodnocení naší krásné demokratické a filmistické obce. Autor poloanonymní obžalobou kameramana Františka Uldricha na nejbližší stanici Veřejné bezpečnosti staví diváka před dilema, zda být se štěstím zbohatlík rozmařilého života v 3D animaci, jak je kameraman líčen, či plnoprávný a zodpovědný člen rozvinuté filmistické společnosti. V následujících minutách vás tedy zveme ke sledování dramatu, natočeného dle nejmodernější sovětské koncepce "ска́зка". V souladu s myšlenkami revoluční fronty na vstupenky do kina se podařilo autorovi, s vydatnou pomocí Karla Steklého, zcela vytlačit příběh či jiné, od čirého pohledu na pravdu odvracející, prvky. Kameraman Uldrich byl v imperialistickými státy zmedializovaném soudním případu odsouzen nepodmíněně ke dvaceti letům kameramanské práce ve filmovém nápravném zařízení se sníženou ostrostí a jasem. Pomlouvat a měnit body. Vyhrát ale nedokáží! Tímto citátem jednoho z hrdinů příběhu již přejeme našim divákům příjemný a ničím nerušený výplach. (13.01.2014)

Dvě na hrubo skloubené dějové linie, z nichž ani jedna z nich ani kombinace obou není schopná utáhnout film v této délce. Reformní komunisté a podobná kontrarevoluční verbež je znázorněna dle normalizačního výkladu jak se patří. Skalní stalinisté jsou jedinými kladnými hrdiny tohoto snímku, přičemž jsou do jednoho prkenný až na půdu a funkcionářství z nichž čiší z obrazovky do širokého okolí. Nechtěná komičnost se tu objevuje poměrně často, avšak čekání na ni spolehlivě zabíjí sáhodlouhé příšerné dialogy. (02.06.2013)