Balada pro banditu

Legendární představení brněnského divadla Husa na provázku na plátně moc nefunguje. Pro film se prostě divadelní výrazové prostředky nehodí a připadá mi to celé, jen jako by si pár lidí udělalo radost a zfilmovalo si svou ikonu. I na tehdejší měřítka je film z hlediska techniky odfláklý, hlevně zamrzí postsynchrony, které jsou opravdu příšerné - dívat se na detail Ivy Bittové, která otvírá pusu o slabiku pozadu, je tristní. Nad vodou se film drží jen díky písničkám. (15.06.2007)

Forma je zajímavá, exteriéry krásné, písničky se poslouchají dobře, ale mně to jednoduše dohromady nesedlo. Lehce mi to připomíná menší demo woodstock :-) Dovedu si představit, že při natáčení se mohly dít neskutečné věci, na které vzpomínají zúčastnění dodnes. Řekl bych, že patřím k té polovině (minimálně) lidí, kteří se na to podívali jenom díky vyprávění Miroslava Donutila. (08.08.2014)

U me trojfazova zalezitost. Behem prvniho sledovani sem se chytala za hlavu, co je to za prisernost. Pak se mi to rozlezelo v hlave a rekla sem si, ze to vlastne neni nejhorsi film... Ted jsem Baladu videla podruhy - a nemuzu si pomoct, silene se mi libila. Cili pribeh o tom, jak od odpadu prejit k maximu :) (02.04.2008)

Mimořádně zdařilá filmová adaptace jednoho z nejlepších divadelních představení malých forem sedmesátých let v jednom celku zachovává celou tehdejší subkulturu mladé generace v jejím výrazném - stále celočesky poněkud nezaslouženě podceňovaném - brněnském provedení. Moravská paralela pražského centra, která se dále vyvíjela až ke KOLOČAVĚ Ulrychových, dalších výrazných osobností jeho brněnské alternativy, je doplněna dnes zapomenutou veličinou českého sborového zpěvu - Vysokoškolským uměleckým souborem - a trampský akcent je zvýrazněn Zelenáči, jednou z tehdejších předních trampských skupin. Prolnutí rusínské předlohy s výraznou lokalitou západního pohraničí a jejím neobyčejným geniem loci dále dotváří tuto nevšední kulisu avantgardního divadla. Z této základny - kombinace malé divadelní formy a trampského potlachu ve stylu PORTY - vyrůstá i hraný film. Sísovou předností bylo jak zvládnutí hudební složky (nevšední bratr až příliš angažovaného pěvce normalizace Miloš Štědroň), tak osobitých textů, jež je možno oprávněně považovat za Uhdův umělecký vrchol, tak její - rovněž mimořádně nevšední - propojení do celistvého uměleckého tvaru, který zachoval pro budoucí časy lidské i umělecké počátky tří výrazných představitelů vznikající generace - Polívky, Bittové a Donutila. Někdejší bratislavskobrněnská paralela pragocentrismu v nejhlubší normalizaci (doba vystupňování brutálně vedených kampaní proti disentu a až neuvěřitelného prznění charakterů ve velkém) byla silným a očišťujícím světlem v temnotách. Světlem, které k nám právem září i dnes. (28.08.2007)

Stejně jako Šebánek jen velmi těžko mohl hrát maratónce, taky mírně tloustnoucí zcela necharismatický Donutil působí v roli nespoutaného loupežníka dost legračně. Zvláště ve chvílích, kdy se snaží o tzv. tvrďácký pohled. Takhle úloha usedlého fotříka od dvou děcek, ta by se na něj hodila zcela perfektně. Tam by nevadila ani ta jeho nezřetelná výslovnost, i když oproti takovému Pavlu Novému pořád mluví jak Cicero. Když k tomu přidám formát mnou velice neoblíbených muzikálů, sám sobě se divím, že jsem nedal odpad. (29.12.2013)