Jackie Brown

Po pětadvaceti letech a dalších šesti/sedmi titulech pořád "Jackie Brown" zůstává nejukázněnějším Tarantinovým filmem, a o to víc také díky tomu mile překvapí. Až to svádí k myšlence, jakou alternativní cestou se mohla jeho filmografie ubírat, kdyby to svého času byl větší hit. Třeba by Tarantino více vycházel z jiných autorů a méně by exhiboval. To ale samozřejmě není možné, nejen proto, že minulost nelze změnit, ale především protože doba, ale i samotná podstata Tarantinovy osobnosti více nahrávaly právě tomu vývoji, který známe. Rozmach DVD distribuce, boom internetu a jeho aktivizace filmových fandů ohromně nahrávaly okázalé eklektičnosti Tarantinovy nadcházející tvorby. Krom toho on sám se coby egocentrické hovado a nadutý filmový nerd nemohl oprostit od potřeb pře-nerdovat všechny ostatní a vehementně tesat vlastní pomník nedotknutelného a všemi milovaného pop-auteura. S ohledem na to se ostatně nabízí si všímat, jak i ve svém nejstřídmějším díle se prostě musí tlačit do popředí a otiskovat své ego do vyprávění příběhu, který se k tomu vlastně vůbec nenabízí. Počínaje hlasem na záznamníku a velikášským závěrečným titulkem s vlastním jménem, přes generování trivií, které vlastně jen zpřítomňují autorovu domnělou sofistikovanost, až po problematické Tarantinovo juvenilně nerdovské machrování, že díky tomu, kolik nakoukal blaxploitation bijáků, dokáže napsat víc gangsta talk než používají reální gangstas. Ale při tom všem také nelze Tarantinovi upřít jeho jednoznačný filmařský talent, mistrovské uvažování o výrazových prostředcích média i jejich užívání a bravuru v konstruován fiktivních vyprávění, které se sice pouze opírají o další fikce a žánry, nikoli o realitu, ale zatraceně skvěle v tomto směru fungují. O to víc pak na "Jackie Brown" překvapí, že v zlomku svého jádra pojednává o stáří. Byť opět nikoli v jeho společensko-osobních rovinách, ale především z hlediska stárnutí filmových ikon a žánrových figur. Ale také si přiznejme, že právě coby projekt třicátníka, do kterého si obsazuje své milované padesátníky, může vlastně upomenout až na Tomáše Magnuska, se kterým Tarantino asi bude mít vícero společných rysů než bychom si chtěli připustit, byť rozhodně nikoli v oblasti filmařských schopností. (15.11.2022)

Ani velký půvab Pam Grier, ani kouzelně natvrdlý De Niro, ani cool blaxploitation styl, muzika a nějaká ta dávka napětí nevytěsní právě znovu potvrzený fakt, že mi to přijde vůbec nejobyčejnější a nejméně tarantinovská Tarantinovka. Možná jednoho dne, do třetice všeho dobrého, to konečně náležitě ocením. (26.03.2019)

Zatraceně velký odklon v Tarantinově tvorbě po Reservoir Dogs, Pulp Fiction a Pravdivé romanci. Tenhle film má velice poklidné tempo a docela obyčejný námět - stárnoucí černošku nachytají, jak si přivydělává pašováním peněz, a tak se snaží vyzrát na policii i na jednoho gangstera, aby nešla do vězení a dokonce utekla i s penězmi. Do toho jí pomáhá jeden starý chlápek, kterému se zalíbila. Příběh je prostý, ale plán Jackie je poměrně zašmodrchaný. Postavy jsou výborně zahrané, ale v žádném případě nejsou cool, jak bývá u Tarantina zvykem. Většina z nich je poměrně malomluvná a klidná, čímž na druhou stranu JSOU poměrně "cool", ale takovým tím stylem, že v reálu by to byli obdivuhodní a spolehliví přátelé... Ale nejsou moc "cool" pro film. Nehláškují, nejsou vtipní, nejsou nijak zvlášť excentričtí. Mnoho z toho, možná i vše byl pravděpodobně Quentinův záměr. Ale myslím, že to moc nefunguje. Tenhle film - a nehodnotím teď v rámci Tarantinově tvorby - není příliš zajímavý a je především zbytečně dlouhý. Na druhou stranu, vlastně ten příběh je natolik roztahaný, že díkybohu i za ty klidné, nepříliš cool postavy, které jsou vlastně fajn. Jen škoda, že nezažijou nějakou větší jízdu. (6/10) (09.04.2020)

Neokázalé melancholické drama s lehce blaxploitation nádechem, soustředěné na postavy, jejich vztahy a nenaplněné sny. Oproti jiným Tarantinovým filmům se Jackie Brown nesnaží být za každou cenu cool (jakkoli Pam Grier je neskutečně cool, ať dělá cokoliv), ale přesto jde díky výborně rytmizovaným dialogům a střídání tří doplňujících se perspektiv (čehož je nejnázorněji využito během scény předání peněz, ukázané hned třikrát) o poměrně svižný a vtahující film bez zbytečných prodlev. Dodneška zřejmě vypravěčsky nejukázněnější Tarantinův film. 90% Zajímavé komentáře: oli.G, Knuckless, Triple H, crackonosh (18.02.2006)

Quentin vytáhl z archivu zašlou Pam Grier a rozpomněl se na černošský exploatace z let 70tých aneb vypořádávaní se s otroctvím v USA na prahu milénia. Oživil vzpomínky i výběrem herců, kteří odkazují sami na sebe, a postavil do jedné roviny cool herce s cool dialogy a vedle toho necool herce s necool dialogy. Druhé převažuje, ratifikujíc motto: S dospělostí končí hravost. (04.04.2008)