Tři ženy

Fascinující studie lhostejnosti silikonových obyvatel californian valleys - zde na střelnicích se rodí šílení střelci - střelkyně - pokryté krustou dokonalého make-upu. Shelley Duvall (a posléze i Spacek) je přesná - figurína z časopisu, stejně jako její barbie byt, stejně jako její sterilní práce. To, co se do toho světa nehodí, vytěsní - neodpoví na nepříjemnou otázku, projede autem pustinu okolo. A přece - jediná chybka, kterou udělá je způsobena zaváháním způsobeným lidskostí - a tady na to dojede. I proto se otázka vrací - lhostejné je především okolí dívek - k nesnesení mlčení, když vám lidi neodpoví na pozdrav, mělkost povah, zájmů i vztahů, totální neprůstřelnost formálnosti sféry zaměstnání a oficiálních institucí (nemocnice). A když se nakonec ani nehlásíte ke svým rodičům, ztrácíte sebe sama, svoji historii. Skvěle vymyšlené je rozložení "sil" - dvě hlavní hrdinky jsou dvojčata stejně jako dvojčata v jejich práci - která je která? (pravda - JE to bergmanovské - ale úzkost z californication je jiná, než tvrdost švédské žuly na pobřeží Persony), která je TŘETÍ žena? Je to opravdu ta těhotná malířka na LSD v pozadí příběhu? Jsou to tři ženy, které maluje na dna bazénů? Anebo jsou tři ženy tři, protože se Spacek tak změní??? Altmanovi lze odpustit i poněkud senzační vyústění - jak to totiž uzavřít? Cinema verité v USA neznali a na otevřený konec by mu asi nikdo nepřišel... Poslední na co chci upozornit je vynikající moderní hudba -. Málokdy se ve filmu slyší něco takového... (13.03.2011)

Nenápadný a v podstatě většinou nudný film, který je velmi snadné podcenit. Teprve ke konci se z hmoty všedních příběhů, každodenních dramat a vztahů mezi postavami začne vynořovat NĚCO. A to "něco" je neurčité, amorfní, dráždivě tajuplné. Až do snové scény jsem si nebyl jist, zda to není největší Altmanův průser, v závěru jsem ale dost rychle změnil názor a v poslední době jsem se přistihl na tom, že se k tomu filmu stále vracím. Bylo to obyčejné psychologické drama nebo mnohovrstevnatá surrealistická řežba? Na tohle si hned tak neodpovím. (13.01.2013)

Tahle Altmanova svérázná bergmanovská variace sice postrádá prostou eleganci originálu (konkrétně PERSONY) a vůbec má všechny znaky špatného umění, přesto ale fascinuje nekompromisní samorostlostí, s níž se RA ponořil do hlubin ženské duše (viz např. dlouhatanánská, výtvarně působivá snová sekvence s obrazy přelívajícími se do sebe jako vlny). Dneska spíš formální libůstka pro intelektuály s pamětí. (16.03.2005)

Film s trochu zavádějícím názvem, který dává smysl až v samém závěru. Jinak je to čistě duel Shelley Duvall a Sissy Spacek, ze kterého jsem měl chvíli pocit, že Schroederova Spolubydlící byla remakem tohoto filmu. Ale nebudu zaměňovat běžný thriller s tímto přece jen výrazně surreálnějším filmem. Robert Altman opět zabodoval. (17.07.2014)

Určení vlastní identity, postoje, ale i role vůči svému okolí, je někdy až nad lidský výkon. Všudypřítomná, každodenní povrchnost, která je, u některých jedinců, již prakticky nezbytnou součástí života "nekouříš, nepiješ...neděláš nic, co by jsi měla..." a prohnilá dokonalost, jejíž zbytky odporně stékají po našich nejoptimističtějších životních představách, které už nelze znovu uchopit. A aby bylo ještě lépe, tak to nejhorší ze svého okolí se často stává vlastností hledajícího jedince. Šok. To je to, v čem si život libuje. Millie a její svět - Willie a její svět. Přichází Pinky a boří hranice jejich světů. Zrodili se závěrečné Tři ženy. Možná zbytečně zdlouhavý, ale skvěle vyprávěný snímek s grandiózním vyústěním, které jestli viděl Kubrick, tak se jeho volbě hysterky z Overlook hotelu vůbec nedivím. Sissy a její bravurně zvládnuté herecké polohy také rád zdůrazním. Stejně jako velmi zvláštní, ale perfektní hudební doprovod. Film, plně naplňující své žánry, což je u amerických snímků vzácnost. (20.01.2015)