Legenda o "1900"

Vždycky ji někdo viděl první. Ameriku. Symbol Manhattanu, sochu svobody. Po 30 plavbách muset prodat trubku. Jen si naposledy zahrát. A pak totéž slyšet ze staré slepené desky. Rámec pro příběh o záhadném klavíristovi, který vlastně nikdy neexistoval. Kdo jen mohl nechat dítě v bedničce od citronů? Díky Bohu za soucitného topiče. Byť se smyslem pro humor při vymýšlení jména. Nomen omen. „Co je to máma, Danny?“ „Máma? Máma je dostihový kůň.“ Co mi vadilo, byl vypravěč Pyško. Pořád se mi tam pletl Bruce Willis. Osudy lidí jsou spjaty s osudy lodí, klavírů, nahrané desky s melodií. Skvělá jízda za klavírem v bouři, pod křišťálovým lustrem, s lahví šampaňského přímo od ledu. Tajemný příběh se rozvíjí a košatí. Max dělá pro záchranu přítele maximum, stará rezavá loď až bere dech. Její světla a stíny, zvuky, houpání, skrýše, ztracený lesk. Film pak plný hudby, skvělých klavírních výkonů. Klobouk dolů před Morriconem, je netypický, nevtíravý. A závěrečná píseň tandemu Morricone – Roger Waters lahůdkou. Zbývá prostor pro fantazii diváka, pro snění, představy. 1900 mne fascinoval už před lety a nyní dvojnásob. Zažloutlá kamera, dobové oblečení, staré fotky. Odlesky hladiny v kabinách, záběry na klávesy, moře, pěnu na vlnách, lesk a elegance, špína a nepořádek. Souboj klavíristů gradující cigaretou zapálenou o strunu. Jsou věci, o kterých není snadné psát. Některé je lépe vidět. A slyšet. Jednou nestačí. „Dobrý příběh má větší cenu než stará hudba.“ (23.08.2008)

Jedním slovem překrásné. Legenda o „1900“ je hlavně legendou o Enniu Morriconem. Nádherný příběh chlapce, ze kterého se přes noc stal nejlepší klavírista oceánu. Poetika Giuseppe Tornatoreho zde dosahuje vrcholu, stejně jako jeho souhra s Morriconeho hudbou, jež zde dokonce přímo utváří důležitou část filmu. Tim Roth ("1900") je zkrátka geniální, dost možná jeho životní výkon. Pruitt Taylor Vince (Max Tooney) je také výborný a krásně nás od začátku do konce provází příběhem z pozice vypravěče. Scéna klavírního souboje mezi "1900" a Jerrym Rollem Mortonem je dnes již legendou. Já mám ale stejně nejraději úžasné "playing love," popřípadě (ne)vystoupení "1900" na pevninu. Je to opravdu krásný film, který si vždycky rád pustím na zlepšení nálady. "Stačí mít dobrý příběh!" (20.12.2016)

Musím přiznat, že nejdříve jsem z filmu viděl na Youtube pouze klavírní souboj. Ten je dokonalý. Ovšem o zbytku filmu jsem si obrázek udělat nedokázal. Teď, když jsem ho konečně viděl celý, musím říct, že mých 5* zde zůstane i nadále. A onen klavírní duel hodnotím jako nejlepší filmový souboj beze zbraně všech dob. (16.04.2008)

Tim Roth svou roli zahrál velice dobře. Což o to. Ale příběh o člověku, který prožil celý svůj život na výletní lodi, aniž by vstoupil na pevninu, mi připadá hodně přitažený za vlasy. Takže nakonec z klavírního filmu zbyla psychologická úvaha o tom, jak na tom byl klavírní virtuoz duševně. Jeho strach z pevniny a jiného světa, než který do té doby znal, se dá určitě pochopit. Ale já jsem chtěl jiný příběh. Takže nejlepší scéna filmu byla ta, ve které proběhl klavírní souboj mezi ním a černým jazzmanem. Ta ale byla dechberoucí. (11.03.2014)

Rozhodně nejsem skalním fanouškem Guiseppe Tornatorea, ale režijní talent mu upřít nemůžu a v případě snímku ""Legenda o 1900" se navíc musím přiznat, že mě režisér velice překvapil a potěšil. Velice pěkné a působivé vyprávění o hlubokém přátelství dvou neobvyklých muzikantů, jejichž velké přátelství začalo i skončilo na palubě zámořského parníku. Hudební scény, herecké výkony a Morriconeho hudba jsou tím hlavním, kvůli čemu jsem se do filmu až nezvykle ponořil a od začátku do konce si ho náležitě vychutnal. (07.05.2013)