Nákupčí peří

O Nákupčím peří se často píše, že je realistický. Ve skutečnosti není o nic realističtější než Šulíkův Cikán nebo Fliegaufův Je to jen vítr; pouze své cikány zobrazuje jinak, než jsme zvyklí, a to v nás vyvolává dojem zvýšené autenticity. V době politické korektnosti se jeví jako nezbytné uvažovat o podobných filmech v intencích „pozitivního“ (nebo naopak negativního) zobrazování minorit, což obvykle vede k dlouhým a často emotivním debatám. Nákupčí peří ovšem nezná politickou korektnost, a tak k cikánům přistupuje zcela bez předsudků – neváhá je spojit se všemi stereotypními vlastnostmi, které by nás mohly napadnout (krádeže, obecné sklony ke kriminalitě, impulzivnost, bujarost…), a zároveň se do nich naplno a láskyplně ponořit tak, až v nich sami nacházíme cosi neodbytně svůdného, lidského, pochopitelného, ale také smutného. Jde dle mého o vzácný případ filmu, který si neuvědomuje vlastní problematičnost, a proto ani nemůže být nařčen z jakékoli manipulace. Neukazuje sice věci realisticky, tedy „jaké doopravdy jsou“, ale jeho stylizace je zkrátka bezelstná. (19.01.2013)

Realistický vhled do drsného života Romů, natočený v oblasti Vojvodina, se po oceněních v Cannes, další nominaci na Oscara a prodeji do desítek zemí stal úspěchem Petrovićova objektivizovaného, přesto plnohodnotně zaníceného autorského pojetí, v němž tentokrát (spíše posmutnělé) cikánské písně doprovází epizody vzájemných svárů, podvodů, soupeření, vztahů i odplat a namísto spíše bezstarostné, idealizovanější atmosféry pozdějších Kusturicových „cikánských“ filmů v příběhu dominují kontrasty temperamentu a existenciální tíže skutečných životních podmínek, spontánnosti povah, vedoucích přes vášeň k násilí a tragédiím. Figurou, na kterou se soustředí pozornost, je přitom podvodný zkupovatel peří Bora (Bekim Fehmiu), jenž odolává místním konfliktům i policii a svým (belmondovským) šarmem získává srdce dívky Tisy, ačkoliv je sám ve svazku se starší zpěvačkou Lenče. Syrový a narativně rozvolněný vývoj přitom zahrnuje i střet s bílou civilizací, když se Tisa snaží dostat do Bělehradu (a je cestou zneužita a bezohledně pohozena cizími řidiči dodávky). Hodnotu, jež má viditelně i dokumentaristický ráz, stvrzuje pak závěr snímku, kde srbští policisté ve vsi pátrají po zmizelém Borovi a do popředí se dostávají autentické záběry místních lidí. (03.01.2013)

Překvapivě technicky nedokonalý (skript!!!) film, značně iritující a ...realistický. Žádné barevné ...jdou do nebe anebo tak něco se tu nekoná. Ani Růžové sny nejsou dost festovní. Tohle je opravdu bída uprostřed rozbahněné Vojvodiny v zimě a jí se přizpůsobivší nepřizpůsobiví. Skvělý Fehmiu; Belmondo by si s ním nezadal. (27.07.2023)

Prozatím to nejlepší, co jsem měl možnost z jugoslávské kinematografie zhlédnout. Nákupčí peří přináší syrový, naturalistický a ničím nepřikrášlený pohled na život cikánské komunity v místech, kde se doslova zastavil čas. Podmínky, ve kterých cikáni přebývají, jsou často velmi primitivní. Krutě realistický vhled na vzájemné vztahy a konfrontace mezi obyvateli malé vesničky je oproštěn idealizování či moralizování, zobrazené ale nevyvolává v divákovi pocit pochopení nebo snad lítosti. Autenticitu ještě více posiluje fakt, že Petrović většinu rolí svěřil nehercům. Snímek mi často připomínal (zřejmě díky práci s neherci) některá díla české nové vlny a pozdního italského neorealismu. Aleksandar Petrović (režisér i scénárista) se svým filmem sklízel úspěchy snad na všech frontách. Příliš často se nestává, aby film s tak silně uměleckými rysy získal přízeň současně u kritiků i diváků, leč Nákupčímu peří se to dokonale podařilo a svou pouť zakončil Oscarovou nominací, zlatou sošku si ale nakonec odnesly Ostře sledované vlaky. (05.01.2008)

Petrovič si povedal, že hlavnou postavou filmu z rómskej osady bude tamojší najväčší debil. Našťastie ho Bekim Fehmiu stvárňuje vierohodne, a tak sa z filmu nikdy nestane paródia na život v osade. Mimochodom mi trochu pripomenul Belmonda v Na konci s dychom. Bora na čo siahne, to dopadne zle a tak je celkom predvídateľné, kam sa bude príbeh uberať. Máme tu kombináciu vtipných momentov typu running jokeu s televízorom a drastickými dramatickými scénami typu bitky mladého dievčaťa a tento prístup nemusí sadnúť každému. Prečo patria Nakupovači peria medzi vrchol vtedajšej vlny juhoslovanského filmu v rámci silnej konkurencie úplne nechápem, každopádne nejde o žiadnu nudu, stále sa niečo deje, nech je to vtipné, dramatické, alebo až nepríjemné na sledovanie. (05.11.2022)