Nákupčí peří

Realistický vhled do drsného života Romů, natočený v oblasti Vojvodina, se po oceněních v Cannes, další nominaci na Oscara a prodeji do desítek zemí stal úspěchem Petrovićova objektivizovaného, přesto plnohodnotně zaníceného autorského pojetí, v němž tentokrát (spíše posmutnělé) cikánské písně doprovází epizody vzájemných svárů, podvodů, soupeření, vztahů i odplat a namísto spíše bezstarostné, idealizovanější atmosféry pozdějších Kusturicových „cikánských“ filmů v příběhu dominují kontrasty temperamentu a existenciální tíže skutečných životních podmínek, spontánnosti povah, vedoucích přes vášeň k násilí a tragédiím. Figurou, na kterou se soustředí pozornost, je přitom podvodný zkupovatel peří Bora (Bekim Fehmiu), jenž odolává místním konfliktům i policii a svým (belmondovským) šarmem získává srdce dívky Tisy, ačkoliv je sám ve svazku se starší zpěvačkou Lenče. Syrový a narativně rozvolněný vývoj přitom zahrnuje i střet s bílou civilizací, když se Tisa snaží dostat do Bělehradu (a je cestou zneužita a bezohledně pohozena cizími řidiči dodávky). Hodnotu, jež má viditelně i dokumentaristický ráz, stvrzuje pak závěr snímku, kde srbští policisté ve vsi pátrají po zmizelém Borovi a do popředí se dostávají autentické záběry místních lidí. (03.01.2013)

Bora je agresivní typ, ve filmu zmlátí obě své ženy, načež zavraždí svého konkurenta Mirtu. Přesto se v tomto člověku najde místo i pro lásku. Chudý, bahnitý a jednotvárný kraj dokresluje sugestivní kamera, která ladí záběry do šedožluta. Ve filmu hraje spousta neherců, které doplňují zkušené osobnosti, jako Bata Živojinovič (Mirta) či Bekim Fehmiu (Bora), podávající životní výkon. (30.12.2007)

Nákupčí peří, se kterým režisér Aleksandar Petrovič sklidil velký mezinárodní úspěch, může být chápán jako jakýsi drsnější a realističtější předobraz pozdějších populárních filmových fresek o cikánských komunitách. Petrovič do centra dění vkládá mladého rebelského nákupčího peří, ztvárněného typově přesným Bekimem Fehmiu a rozkrývá tak propletenec rodinných a pracovních vztahů v komunitě. Film se zaměřuje zejména na zmiňovanou neobyčejnou realističnost (podporovanou blátivými exteriéry), avšak nechybí ani několik stylizovaných a velmi vtahujících, magnetizujících okamžiků – zejména vynikající, až éterická scéna s cikánkou zpívající píseň Djelem, djelem v podání Olivery Katariny, kde ona jakási vrozená melancholie v kombinaci s náhlým propukáním divoké radosti či hněvu přímo tryská z plátna. (18.01.2013)

(KB - J) NÁKUPČÍ PEŘÍ je opravdu výlučný snímek, protože vyobrazení romských obyvatel neodpovídá ani jednomu ze dvou převládajících poetických trendů. Setkáváme se buď se sociálně-kritickým přístupem, kladoucím důraz na negativní jevy spojené s danou komunitou, nebo lyrizujícím, vyzdvihujícím to pozitivní v podobě dovedností, jako je zpěv atd. Obě poetické tradice jsou ale do určité míry rasistické, protože první většinou skončí u neschopnosti vymanit se z dané role a nepřijetí pomoci od humanitárně založených bílých bratří, druhá potvrzuje stereotypní představy bílého etnika o cikánech, kteří mají určitý nepopíratelný talent, ale jejich způsob života je společensky nepřijatelný z důvodu vyznávání odlišných norem. K vyzdvihování třetího celovečerního filmu Aleksandara Peroviće zmiňovaná výlučnost nestačí, protože se ukazuje, že je pouhou slepou uličkou, na kterou další kinematografická díla nenavazovala. Pozice "odchylky" je navíc problematická tím, že film po celou dobu trvání lavíruje mezi oběma dominantními poetickými tradicemi, ale nepřiklání se ani k jedné. Dochází ke střídání sociálně-kritických aspektů, které jsou ovšem zlehčovány (prohra všeho v kartách a reakce manželky, prodej dcer), s lyrizujícími momenty, které ale při opakovaných zhlédnutích ztrácejí na působivosti, protože jsou zpětně motivovány (peří poletující z náklaďáku jako akt z opilosti ad.). Přesto je nutné ocenit, že se i přes omezenost vyprávění na titulního Nákupčího peří preferuje nezúčastněně dokumentární - zaznamenávající - pohled, čemuž odpovídá i dominance detailů v dialogových pasáží a celků v davových exteriérových scénách. Následkem toho je ale struktura velmi rozvolněná, když jde o sled etnografických epizodek, a délka by mohla být jak hodinu a půl, tak klidně i dvojnásobek. (29.09.2012)

O Nákupčím peří se často píše, že je realistický. Ve skutečnosti není o nic realističtější než Šulíkův Cikán nebo Fliegaufův Je to jen vítr; pouze své cikány zobrazuje jinak, než jsme zvyklí, a to v nás vyvolává dojem zvýšené autenticity. V době politické korektnosti se jeví jako nezbytné uvažovat o podobných filmech v intencích „pozitivního“ (nebo naopak negativního) zobrazování minorit, což obvykle vede k dlouhým a často emotivním debatám. Nákupčí peří ovšem nezná politickou korektnost, a tak k cikánům přistupuje zcela bez předsudků – neváhá je spojit se všemi stereotypními vlastnostmi, které by nás mohly napadnout (krádeže, obecné sklony ke kriminalitě, impulzivnost, bujarost…), a zároveň se do nich naplno a láskyplně ponořit tak, až v nich sami nacházíme cosi neodbytně svůdného, lidského, pochopitelného, ale také smutného. Jde dle mého o vzácný případ filmu, který si neuvědomuje vlastní problematičnost, a proto ani nemůže být nařčen z jakékoli manipulace. Neukazuje sice věci realisticky, tedy „jaké doopravdy jsou“, ale jeho stylizace je zkrátka bezelstná. (19.01.2013)