Sanatorium na věčnosti

(KSE - P) Wojciech Jerzy Has údajně na tomto projektu pracoval přes 5 let. Já nehodlám tento komentář psát delší dobu, než je 5 minut, protože mi bohatě stačily dvě hodiny předtím. Nejsem obeznámen ani se Schultzovou předlohu, ani jsem od Jerzyho Hase neviděl nic jiného, ale po tomhle zážitku mám tendenci zastat ignorantský postoj a dál se s ničím nic neobeznamovat. Pokud napíšu, že mě film po celou svou stopáž míjel, bude to dojmologie, ale jako mnohem problematičtější vidím to, že se míjel hlavně se surrealismem. Surrealisté rádi tvrdí, že v případě jejich děl jde v první řadě o dojem a jakýkoliv vědomý konstrukt není na místě, a tak je s podivem, že je zde vůbec možné v základech rekonstruovat fabuli ("hlavní hrdina Jozef přijíždí do sanatoria setkat se se svým otcem") a celému tomu bloudění mezi minulostí a přítomností, skutečností a sny či představami je dán jasný řád a cíl. I z tohoto hlediska je zajímavá trivia informace, že Hasovi zabraly přípravy víc jak 5 let, což je v rozporu s automatickým psaním, které má zachytit podvědomí, prostřednictvím čehož právě mohou být reflektovány dobové nálady. Ovšem (před?)válečný zeitgeist jako kdyby byl zde tím hlavním, o čem se vypovídá a k čemu se celou dobu směřuje, a tak mi vše ostatní přijde jako hrozný konstrukt a poněkud tupá a především nesmírně ubíjející manýra. A to jsem měl za to, že surrealismus vycházel z dadaismu, a tak to bude alespoň správně podvratná "gilliamovská" či "švankmajerovská" zábava. Bohužel ani to ne. Nemůžu se zbavit přesvědčení, že tento umělecký směr na celovečerní ploše fungovat dost dobře nemůže, pokud má být něčím víc než pouhým ozvláštněním v narativním filmu či warholovským experimentem. (28.01.2012)

- ,,Viete o tom, že váš sen bol nesmierne kritizovaný na najvyšších miestach?"                                                                           - ,,Nezodpovedám za svoje sny..."  . . .   Podivný to kúsok plný fantázie, surrealizmu, mysterióznej až hororovej atmosféry, historického nádychu i občas absurdného humoru. Vlastne dosť podobných kúskov som už videl z československej tvorby, ale nie každý mi úplne rovnako sadol. Tu ma film po veľmi temnom úvode začal cekom baviť, až som si v polovici hovoril, že je to úžasné a fascinujúce... aby som sa v poslednej polhodine začal trochu núdiť a posledných 15 minút pred koncom som sa pristihol, že myslím na všeličo iné, než film. Sanatórium na večnosti či dobrodružná cesta muža s hasičskou prilbicou (neskôr s cylindrom a do tretice s policajnou čapicou :-)), krajinou plnou morbídnych zákutí, do ktorej sa vchádza cestou popod posteľ, a absurdných postavičiek všetkého druhu, ma oslovila, ale hluché miesta a dlhá stopáž mi v celkovom dojme zrazili hodnotenie na tri hviezdičky. (60%) (Challenge Tour 2019: 52 rokov filmu za 52 týždňov) (09.01.2019)

Surrealistické, psychedelické zpracování povídky Bruna Schulze o muži, jenž se ocitne na cestě mezi fantaskními prostory a epochami vlastní minulosti a osudů otce, za nímž na začátku přijel do zchátralého sanatoria, v němž jsou pacienti udržováni při "životě" neprůhlednými experimenty s časem a věčností. Snový svět, v němž se divák postupně ztrácí a zároveň stále více emocionálně odděluje od hlavního hrdiny ztvárněného Janem Nowickim, je spíše nežli expresivní stylizací obrazu (např. svícením) tvořen skromnou prací s kostýmy a výbavou prostoru (nápaditá práce scénografů a aranžérů). Wojciech Jerzy Has ambiciózním filmem rozvíjí svůj styl splétání příběhů, dobrodružství a motivů v jeden celek v přitažlivém žánru, jenž nemá daleko k juráčkovské linii české tvorby 60. let. (13.01.2012)

Sanatorium pod přesýpacími hodinami (originální název) je hodně halucinační a trochu únavný film s krásnou hudbou o věčném hledání otce a o časových smyčkách. Rekvizity jsou: secese, polorozpadlé budovy, zbožní a kšeftující židé, tajemné ženy, všudypřítomná mlha, oživlé loutky/lidé zmrazení v čase. Hasovi lze vytknout poněkud akademický přístup ke zcela neakademickým věcem (vždy jsem u něj vzhledem k fantastičnosti námětů zklamán poměry principů neotřelosti a klišé, případně buřitelství (blasfémie) a pietnosti (legitimismu): převažují druhé z nich. V Sanatoriu jde často o přiznanou studiovku, hlavní hrdina mi připomněl Dočolomanského a celé to je trochu na hlavu postavený a vážnější Tajemný hrad v Karpatech. Jinak nesmírně proměnlivá, pestrá, poctivě promyšlená podívaná, vloženou informací mnohonásobně převyšující jakéhokoliv současného sběratele věci zvané Oscar© – za zcela samozřejmou nepředvídatelnost coby vrozenou vlastnost dobrého Evropského filmu dávám čtvrtou *. Doporučuji nezkoušet Sanatorium zhlédnout při únavě anebo v podvečer, snění se pak může křížit… (13.11.2010)

Hlavní hrdina Jozef přijíždí vlakem plným panoptikálních postav do polorozpadlého sanatoria navštívit svého domněle mrtvého otce. Sny se začínají střetávat s realitou, věci se chovají jinak, než by měly a místa se stávají povědomými, známými. Zavládá bezčasí, biedermeier se kříží s rokokem a alžbětínskou dobou, Napoleon stojí vedle Garibaldiho v muzeu voskových figurín, které ale působí znepokojivě (ne)živoucím dojmem. Kolonialismus žije v symbióze s židostvím i západní katolickou kulturou. Dekadentní hojnost zlata, drahých látek a jídla, jak si ho možná zkresleně z dětství pamatuje Jozef, střídá těsně před jeho odchodem na onen svět ošuntělá realita života v ghetu, mršin, rozkladu a židovských pogromů. (08.01.2012)