Sanatorium na věčnosti

Has si vyskoušel podobný typ filmařiny už u filmu "Rukopis nalezený v Zaragoze", který mi bohužel tolik nesednul. Zde se opět pouští do náporu na divákouvu psychiku, kde se sen prolíná s realitou v takovém množství, že se obě roviny už horko těžko odlišují. Film se vyznačuje dokonalou mizanscénou, kde je každičký detail dopracován do absolutna. Celkové kompozice scén mi lahodili oku. Ovšem tento film není pouhým "eye-candy", ale zaujme svým přesahem, který není pro všechny stejný. Každý si z tohoto "psýcha" odnese to svoje. Celé toto pozoruhodné dílo podtrhuje pod kůži se zarývající konec, který je jakousi symbolickou tečkou za 124 minut trvajícího zmatku, který není ani na chvilku smaoúčelný. (25.12.2006)

Téměř celý film se odehrává v jakémsi transcedentním čase, ve kterém se hlavní hrdina setkává s oživlými postavami minulosti. Do toho je pouze pár prostřihů na aktuální filmový čas. Snímku nelze upřít výbornou výtvarnou stylizaci mizanscény, vědomou kompozici dlouhých záběrů podporujících spiritualitu celého výjevu a působivou ponurou atmosféru vygradovanou v závěru. S koukatelnosti po stránce dějové je to však horší, neboť při sledování díla se předpokládá aspoň minimální empatie s polským vědomím, což se rozhodně nemusí podařit. Je to však pořád o něco lepší než podobně stavěný Wajdův film Veselka (1973), ve kterém se divák orientuje jaště hůře než v tomto případě. (14.02.2008)

Sanatorium pod přesýpacími hodinami (originální název) je hodně halucinační a trochu únavný film s krásnou hudbou o věčném hledání otce a o časových smyčkách. Rekvizity jsou: secese, polorozpadlé budovy, zbožní a kšeftující židé, tajemné ženy, všudypřítomná mlha, oživlé loutky/lidé zmrazení v čase. Hasovi lze vytknout poněkud akademický přístup ke zcela neakademickým věcem (vždy jsem u něj vzhledem k fantastičnosti námětů zklamán poměry principů neotřelosti a klišé, případně buřitelství (blasfémie) a pietnosti (legitimismu): převažují druhé z nich. V Sanatoriu jde často o přiznanou studiovku, hlavní hrdina mi připomněl Dočolomanského a celé to je trochu na hlavu postavený a vážnější Tajemný hrad v Karpatech. Jinak nesmírně proměnlivá, pestrá, poctivě promyšlená podívaná, vloženou informací mnohonásobně převyšující jakéhokoliv současného sběratele věci zvané Oscar© – za zcela samozřejmou nepředvídatelnost coby vrozenou vlastnost dobrého Evropského filmu dávám čtvrtou *. Doporučuji nezkoušet Sanatorium zhlédnout při únavě anebo v podvečer, snění se pak může křížit… (13.11.2010)

Sanatorium na věčnosti se nabízí jako surreálná alegorie "věčného života", vypůjčeného skrze možnosti moderní medicíny. Především ale funguje jako hledání ztraceného času, kdy hlavní hrdina navštíviv svého otce v nemocničním předsmrtném bezčasí (i když bezčasí je jenom zdánlivé, neboť je postupně pohlcováno spolu s ubýváním písku v hodinách - pův. název Sanatorium pod klepsydra odkazuje v polštině k významu přesýpacích hodin, "věčnost" tedy nemůže trvat navěky), proplouvá podobně jako Alenka světy fantazie vlastní paměti, jejichž průchody se skrývají v neobydlených prostorách pod postelí nebo pod stolem. Fantastické scény naplněné exotikou, dobrodružstvím, erotikou a náboženstvím nesou silný vliv hrdinova otce, který je celému dění neustále nablízku, usazen na půdě mezi svou sbírkou vycpaných ptáků. Všem bych pak doporučil především stejnojmennou knižní předlohu Bruna Schulze, jejíž obraznost je v literatuře nevídaná (B. Hrabal Schulzovu estetiku miloval). Já osobně jsem si vizualizaci Schulzova textu představoval sice poněkud odlišně, což ovšem nemění nic na tom, že se jedná o výborný film, který si zaslouží být pozdvižen ze zapomnění filmových archívů. (05.08.2010)

(KSE - P) Wojciech Jerzy Has údajně na tomto projektu pracoval přes 5 let. Já nehodlám tento komentář psát delší dobu, než je 5 minut, protože mi bohatě stačily dvě hodiny předtím. Nejsem obeznámen ani se Schultzovou předlohu, ani jsem od Jerzyho Hase neviděl nic jiného, ale po tomhle zážitku mám tendenci zastat ignorantský postoj a dál se s ničím nic neobeznamovat. Pokud napíšu, že mě film po celou svou stopáž míjel, bude to dojmologie, ale jako mnohem problematičtější vidím to, že se míjel hlavně se surrealismem. Surrealisté rádi tvrdí, že v případě jejich děl jde v první řadě o dojem a jakýkoliv vědomý konstrukt není na místě, a tak je s podivem, že je zde vůbec možné v základech rekonstruovat fabuli ("hlavní hrdina Jozef přijíždí do sanatoria setkat se se svým otcem") a celému tomu bloudění mezi minulostí a přítomností, skutečností a sny či představami je dán jasný řád a cíl. I z tohoto hlediska je zajímavá trivia informace, že Hasovi zabraly přípravy víc jak 5 let, což je v rozporu s automatickým psaním, které má zachytit podvědomí, prostřednictvím čehož právě mohou být reflektovány dobové nálady. Ovšem (před?)válečný zeitgeist jako kdyby byl zde tím hlavním, o čem se vypovídá a k čemu se celou dobu směřuje, a tak mi vše ostatní přijde jako hrozný konstrukt a poněkud tupá a především nesmírně ubíjející manýra. A to jsem měl za to, že surrealismus vycházel z dadaismu, a tak to bude alespoň správně podvratná "gilliamovská" či "švankmajerovská" zábava. Bohužel ani to ne. Nemůžu se zbavit přesvědčení, že tento umělecký směr na celovečerní ploše fungovat dost dobře nemůže, pokud má být něčím víc než pouhým ozvláštněním v narativním filmu či warholovským experimentem. (28.01.2012)