Vojtěch, řečený sirotek

I když do Kina na Granici jsem jel především za Polskou kinematografií, rozhodně jsem si pečlivě pročítal i českou sekci a být třeba fanoušek Švankmajera tak si pošmáknu, ale to já nejsem a tak jsem si vyhrábl tento klenůtek, který mě hodně dlouho unikal, aby ne, když po naše televize snědl asi prášek neviditelnosti, nevadí takhle jsem ho mohl alespon vidět v překrásným kině Theater. Já se asi 6x díval na filmošku Zdeněka Tyca, jestli nemám vlčí mlhu a jedná se skutečně o debut, protože dostat do filmu takovou lidskou bezprostřednost přes Pétu Formana a jedinečné krajinové záběry, to je silná profi práce. Je jasný, že Zdeněk Tyc šedesátkovou vlnu má nakoukanou hodně pozorně. Svoboda, souznění s přírodou, smutně veselý příběh, ukazující hnus i krásu lidských povah. Fenomenální výkon Petra Formana a je režijní mistrovství Zdeňka Tyce, ozářilo mou kino graniční misi pěti hvězdičkama a nezapomenutelným filmovým zážitkem. (28.04.2019)

Na svou dobu velmi neobvyklé, ovšem po stránce čistě režisérské, precizní uchopení tématu. Téma návratu, plného starých křivd i nových nadějí. Bývalý cirkusák pověřený velmi důležitým a odpovědným, hlídacím úkolem, se má stát určitým nástrojem, ovšem jeho energická živočišnost a touha k svobodnému životu je silnější, než cokoli, co se kolem něj děje. A děje se toho opravdu hodně, jsou chvíle, kdy hodnota jedince totálně krachuje. Nepochybný dozvuk let minulých. Cena lidského života ještě stále nestoupla. Jinak je období, ve kterém se snímek odehrává, prakticky k nepoznání. Nekontrolovatelný Péťa Forman s sebou přináší nejen svým příjmením, ale i herectvím atmosféru zlatých šedesátých. Humornou i silně dramatickou. Ony ty absolventské filmy nasazují vlastním režisérům laťky opravdu vysoko, těžko se poté překonávají. (15.09.2013)

A že prý na Novou vlnu nelze navázat, Tyc je jediný, který podal důkaz, že ano a jeho debut musel v době vzniku vzbudit velká očekávání v porevolučních krocích naší kinematografie. Obecně platný příběh jaksi mimo čas a konvence, suverénní a esteticky bohaté filmové zpracování, živočišná postava přesně podána Petrem Formanem, opravdu výjimečný počin v době vzniku, který se spolu s dokončenými snímky jako Pasťák a Archa bláznů stál poslední odezvou této tradice, avšak i tak zůstává trochu ve stínu mnohovrstevnatějších a pro dnešek stále aktuálních (i když dobových) děl. (16.03.2009)

Kamera, hudba, poetika Nové vlny i bezútěšná atmosféra poválečných let, tomu všemu nelze nic vytknout, ovšem nemůžu si pomoct, celé mi to přišlo tak nějak zmítající se v křeči, především díky šroubovaným dialogům často ochotnicky přednášeným (už ten úvodní monolog...). A Vojtěch často působil v podání Petra Formana spíš než jako divoch jako momentálně zaostalý. (23.10.2010)

Nevybavím si jiný český film, kde by bylo tak hluboce (a přesto lehkou rukou) vyjádřeno sepjetí člověka s krajinou, tedy něco, co si obvykle spojujeme kupříkladu s filmy Andreje Tarkovského a jiných mistrů duchovního filmu. (Rovenského Řeka staví mezi Člověka a Přírodu hřích.) Kolik toho stihne sdělit, kolik vůní a barev (třebaže černobílý) stihne evokovat již mistrovský úvodní záběr! Pozvolná jízda z pokoje do pokoje, kolem okna se spící záclonou, kolem zavinuté intimity lastur a oblých kamenů na desce leštěného stolu, tam někde dávno, kdesi ve městě. Zrcadlo v průhledu. Postel. Dívka v bílém. Teď procitá pod záplavou šeříku, přikládá si jej na tvář. A její smutný hlas ševelí za oponou: "...Pacienti nesmějí číst, Anežko." Když v následující scéně vychází Vojtěch na svobodu, sledujeme jej v dlouhém a mlčenlivém sledu výjevů, v nichž se raduje z volnosti a zdraví svět; hladově nastavuje tvář slunci, rozjařeně pobíhá po louce, vstupuje do rybníka, nábožně přikládá tvář na vodní hladinu, ulehá ke spánku pod starý strom, v pěsti svírá trs trávy... Jak si povšiml již Chris Marker, sám velký filmový básník, zatímco v amerických žánrových filmech převažuje člověk proti obloze či obloha samotná, u Tarkovského shlížíme na hrdiny, kteří se stávají součástí pozemských živlů, kteří se radují z kontaktu se Zemí a životem. S vodou, vysokou trávou, blátem... Nová vlna, na níž Tyc s úctou navazuje, kdysi přinesla (navrátila) do českého filmu závan čehosi podobného. Zatímco budovatelské filmy 50. let viděly budoucnost v nepolapitelných výšinách a zobrazovaly křečovitě nereálné, ideální figury, intimní poetika mladého filmu přesunula optiku zájmu směrem dolů, nazpět ke člověku, kterého je možno uvěřit, snad i potkat, poznat se v něm, neboť stojí nohama pevně na zemi a společně se zemí také prožívá rozmary času. Nepochopení, náhlý příval vzteku, nezkrotnou živočišnost, touhu, lásku... Vojtěch, řečený sirotek není dokonalým filmem, to jistě ne, ale krásným a hodným zájmu zcela určitě. Děj je prostinký, jak už to u básní bývá, jen taková pomocná nit, aby se divák příliš nezasnil (nebo je to naopak?). Myslím, že kdo má rád Vávrovu Romanci pro křídlovku, snadno podlehne i náladě vojtěchovské balady. A možná... možná už nikdy nezapomene na éterickou Anežku čtoucí si pod jabloní, vůni sena a čerstvě naštípaného dříví, která se nad filmem pokojně vznáší, chladivou něhu jihočeských rybníků a labutě a rozvlněné rákosí či Anežčinu a Vojtěchovu společnou jízdu na loďce, zatímco v hladině se odráží celý vesmír. Protože přišla, přišla, přišla... (17.11.2011)