Můj miláček ráže 6,65

Poslední slova před smrtí: "Jéé kluci, podívejte, já chodím!" - tak to je dobrá trefa do Američanů od dánskejch kluků (L. von Trier - scénář,T. Vinterberg - režie). Nemůžu si pomoc, ale mám slabost pro ujetý konce. A navrh sympatičtí hrdinové v zajímavém příběhu, kde jsou veškerá pravidla story převracována vzhůru a vedena ad absurdum, ale co lze taky čekat od zakladatelů Manifestu Dogma, že? :-). Zdvihám prst pro tento film, jen mi tam ještě něco chybělo, aby to bylo dokonalý. (15.04.2008)

Tak aby bylo jasno, milá Ameriko, zbraně jsou špatné, rozumíme si? Můžete se snažit jak chcete, ale tam, kde se objeví zbraň, to nikdy nemůže dopadnout dobře. Tak to alespoň tvrdí pánové von Trier a Vinterberg a činí tak způsobem, který mi nepřijde zrovna dvakrát zajímavý (i když někdo to asi uvidí jinak). A proto je pro mě největší devizou filmu představitel hlavního hrdiny. Mít svoji vlastní pistoli, určitě by se jmenovala Jamie. (23.04.2008)

V tom kritizovaném finále podle mě vykrystalizoval ten hlavní smysl: Ať jsme vedeni sebeušlechtilejším důvodem, láskou, ideou (a více či méně uvědomovaným strachem!), stačí maličkost a všechno se může krutě zvrtnout. Jsou věci, za který snad stojí za to zemřít, ale který to jsou .. a co ti všichni kolem, kteří za to zaplatí. Všichni máme svoji pravdu. (03.03.2009)

Alternativa: Představte si svůj bunkr za sídlištěm jako opuštěnou důlní halu, partu z jiného sídliště jako american rangers and cops a vaše plastové špuntovky v duchu vyměnte za miláčky ráže 6,65. Vůdcem party jmenujte v tajemném rituálu u kulatého stolu sígra Davida Lynche (oprava: Lars Von Triera) a všichni společně běžte vyjíst špajzku vašim vznětlivým prarodičům. (03.03.2009)

Vítejte ve svobodné zemi. Vítejte v zemi, kde vám zbraň prodají i v hračkářství. Vítejte v Americe. Trier se může dušovat sebevíc, že svým scénářem nechtěl jednostranně kritizovat americký systém, po Dogville a Manderlay (na něž má Wendy navazovat) mu stejně nikdo neuvěří. Téměř nikdo. Pro mne, ač nejsem žádným příznivcem té velké země za velkou louží, nešlo o film, který horečnatě vykřikuje „nejezděte do Ameriky!“ (jak Lars svědomitě činí nejspíš od svého narození), „Amerika je špatná!“, „zbraně jsou špatné“… . Viděl jsem, nikoliv pod vlivem nějakých opiátů, film o lásce. Vždyť, na co jiného umírají rebelující hrdinové, jež zatím nenabyli plnoletosti a zdravého rozumu, než na nedostatek lásky? Partu kolem Dicka v mírném rozporu s výše uvedeným právě láska ke zbraním přivádí na zcestí. Ale dokázali by bez zbraní najít stejně výstižnou formu sebevyjádření? Nezůstali by těmi úšlápnutými outsidery až do doby, než je někdo mimoděk střelí do břicha? Aniž by čehokoliv dosáhli, aniž by jedinkrát stanuli v centru dění a mohli z plná hrdla zařvat. Hádám, že nebýt zarytým odpůrcem věcí stvořených výhradně k zabíjení, ani rozporuplné finále (všimněte si naprosté absence krve) nijak zásadně neovlivní můj názor. Bylo cosi teatrálního v tom, jak hrdinové prožívali činnost, jež si dopředu pojmenovali „milování“, ale najednou jsem jim rozuměl, bylo mi jasné, proč se předtím chovali jako cvoci. Dear Wendy nenaplňuje mou představu kvalitního filmu: I přes snahu vypadat americky z něj čouhá evropská nízkorozpočtovost, některé Dickovy vnitřní monology jsou zbytečné, některé zajímavé motivy zůstaly nevyužité (třeba láska nejen ke zbraním, ale i k lidem) a pár scén bylo jaksi nepatřičně komických. Dear Wendy v každém případě naplňuje mou představu filmu, ze kterého si něco odnesete. Apendix: Jak přiznal i Vinterberg, jde o film zacílený primárně na mládež. Pro školní projekce ideální. 75% Zajímavé komentáře: POMO, rawen (01.03.2009)