Čtvrtý muž

Ako tieto uchylarciny nemusim, tak od tejto som nemohol odtrhnut oci (ok, pri etude pre noznicky a pindura som si ich zakryl :) ). Verhoeven je totiz okrem psychopata fakt fantasticky reziser a rozpravac. Super forma, elegantne mrkanie na Hitcha, paradni herci, viacvrstevny pribeh. Je to ako keby niekto nafetovaneho Cronenberga pustil z retaze. 8/10 (12.01.2019)

„Je ve velmi špatném stavu…“ – „Mrtev?“ – „Ano.“ Verhoevenovu holandskou verzi Základního instinktu dělí od té hollywoodské 9 let. Srovnání není úplně jednoduché, De Vierde man sice mnohé předznamenává, ale zároveň je silně svůj (což předznamenávají už tolik říkající úvodní titulky). Diváka totiž ani tolik neprovokuje režisérovými libůstkami, tedy nahotou a krví, jako spíš otázkou žánru. V holandském snímku se totiž ve velmi zvláštním poměru střídá thriller s černou komedií, která ještě navíc místy chytá lehce sebeparodický charakter (to, co se na první pohled může zdát jako lacině amatérské/nezvládnuté, ve skutečnosti pomrkává po divákovi, třeba takové scény s traverzou, lvem či „vyklouznutím“). A pak jsou tu ty divákovy pochyby vyvolávané spisovatelovými představami a sny, ve kterých ho jeho podvědomí spolu s postižením prací ve vizualizované podobě Panny Marie drasticky varuje (je však před čím?). Ale ten náboženský motiv, nahlížen škodolibou optikou, mě kupodivu bavil (stejně jako vyloženě kacířská scéna s „ukřižovaným“). Aby toho nebylo málo, nechybí zde také různé podoby sexuality, které se však cestou do USA přetavily pro zámořské diváky v „přijatelnější“ podobu (např. scénu, jak Michael Douglas olizuje jinému štramákovi ehm, nejen ucho, by asi americké publikum tak úplně nevítalo). Všechny ty detaily hlavní dějové linky do sebe sice postupně zapadnou (klíč, prasata, domácí filmy), ale za cenu rozptýlení thrillerové atmosféry. Přiznávám, že napoprvé jsem nebyl na tuhle žánrovou podívanou zcela připravený, a přestože jsem nespustil oči z obrazovky, nepodařilo se mi film vychutnat natolik, aby to bylo na plný počet. Proto dávám prozatím silné 4* a uvidím po další projekci (o kterou si tenhle film přímo říká). P.S. Jo a Gerard je „bi“, Christine „hetero“, toliko ke zdejšímu nepřesnému obsahu. „Krásný způsob jak zemřít.“ – „Je něco, jako krásná smrt?“ – „Umřít v posteli, tomu říkám krásné.“ (08.08.2015)

Paul Verhoeven často rád šokuje otevřenou nahotou a sexem na plátně, nevyhýbá se tomu ani zde. O cosi víc mě ale možná rozladilo, když se pak během pár tuctových romantických pasáží (ať už v kadeřnictví nebo večer na pláži) dočasně z filmu vytrácí veškerá silná, bizarní a napínavá atmosféra. V těchto naštěstí ne dlouhých částech se Verhoevenovi nepovedlo přikovat mě stejnou měrou oproti zbytku snímku... no bodejť! Když nám pan režisér nechává spolu rozjímat dvě postavy, z nichž obě mi byly totálně nesympatické... dyť on je naprostý úchyl a pro mě odporně „nezajímavý“ muž... a s ní, nakolik se může chlubit svůdným pohledem, to teprve není v pořádku. To si byli vážně souzeni! Nicméně přes jistou pachuť a občas i nějaký ten aspekt, který mi nesedl, jsem si tuhle procházku mysteriózním vyprávěním brakového příběhu vypadlého jakoby z černé kroniky, k tomu s neotřele uměleckým hávem odvíjející se od postavy spisovatele, nejednou i hodně vychutnával. Ve Čtvrtém muži na mě čekala mimo jiné úžasně promyšlená tajuplná hra s indicemi, prostřihy, symboly a jejich pozdějším vypointováním a nejedním překvapením, což já vždycky rád. Už úvodní scény včetně titulků připraví diváka na cosi znepokojivého a tajemného. Scéna jízdy vlakem oplývá silnou atmosférou a precizně vhází diváka do lehce surreální atmosféry vrcholící stále víc přechodem do prostředí červeného hotelu. Hodně se mi líbily i scény autentických jízd kabrioletem zabíraných z různých uhlů pohledů, „mozaika v mozaice“ skrze promítaná rodinná videa s postavami z mladosti na plátně či poetické pohřební prostřihy. Kolem kontroverzního nizozemského režiséra Verhoevena stále přešlapuji hodně opatrně, ale již potřetí ze tří viděných filmů (před tím Keetje Tippel a kdysi Oranžský voják) mu dávám 4* a něco mi říká, že se ještě párkrát setkáme. [75%] (28.04.2023)

Christine is young, beautiful and rich. Her three husbands all died tragically. It's time for Christine to find her fourth man. Čtvrtý muž je posledním snímkem Paula Verhoevena, než začal natáčet hollywoodské filmy (Maso a krev, Robocop, Total Recall, Základní instinkt, Showgirls, Hvězdná pěchota, Muž bez stínu)... a snímkem ve své nejednoznačnosti a problematičnosti co do žánru vskutku geniální (ten film se jenom tváří, že je to nervydrásající thriller, ve skutečnosti to je černá komedie par excellence). Příběh o ženě vamp, jejíž manželé umírají při nešťastných nehodách, a o homosexuálovi, kterého svede (čtvrtý muž - homosexuál) a který s ní zůstává dál kvůli tomu, že má brzy přicestovat její velice pohledný přítel (žeby nakonec on byl čtvrtý muž po třech mrtvých manželích?), je jednak stylistickou poctou filmům noir (název Čtvrtý muž odkazuje na snímek Carola Reeda Třetí muž) a narativní hrou s divákem, jako tomu bývá zvykem u mistra Alfreda Hitchcocka (jehož filmy jsou zde okatě citovány, od Psycha po Ptáky a ještě dál). Hustá thrillerová atmosféra, podpořená bolestivým střihem a až lucidní kamerou Jana de Bonta, se zde mísí s přebujelou pokleslostí (skutečně přípravka na Základní instinkt: soulož a zrcadlo, motiv voyerství a bisexuality... akorát femme fatale se sekáčkem na led vystřídala femme fatale s nůžkami) a záměrně lacinou symbolikou (rámování scénou s pavoukem, provokativní náboženské aluze campovější než v Robocopovi...). Verhoevenovský herec Jeroen Krabbé (Spetters, Oranžský voják) zde podává asi svůj zatím nejlepší herecký výkon muže, u nějž dokáže věrohodně ztvárnit dvě stránky (tu, kterou vystavuje před svými posluchači - zdánlivě sebevědomého a šarmantního show-mana, a tu, která je plná pochyb a freudovských snových vizí - vrcholem je kastrace), Renée Soutendjik si svůj part náramně užívá a její přehrávání má svůj důvod. Sice Čtvrtý muž nedokáže divákovi "vyšukat mozek z hlavy" jako Základní instinkt, i tak jsem si ale při sledování říkal, jako kdyby film natočil De Palma nakažený Verhoevenovým obskurním smyslem pro humor a erotično... což je asi ta největši pocta, jakou se dá hitchcockovskému filmu vzdát. (24.03.2007)

Žeby sa tu Paul Verhoeven inšpiroval Cronenbergom? Dosť možné, takmer po celý čas som sa nemohol ubrániť tomuto porovnávaniu, pričom niektoré scény mi Cronenberga vyslovene pripomínali ako keby boli cez kopirák. Jediné čo bolo iné tak hĺbka rozpitvania pointy a prepracovanosť jednotlivých postáv. P. Verhoeven sa tu nesnažil ísť až do takej hĺbky ako Cronenberg, no zato sa mi snímok zdal prístupnejší a ľahšie stráviteľnejší. Príjemným spôsobom tu evokuje krimi zápletku a postupné rozpletanie záhady okolo nebezpečne krásnej Christine, ktorá je tu navyše šikovne zabalená do tajomného, mysteriózneho obalu na princípe akejsi zlovestnej predtuchy. Na konci sa navyše divák dozvie, kam až môže viesť potlačovaná homosexualita a nezvládateľný chtíč. Veľká spokojnosť. 80/100 (26.07.2016)