Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba

Snad nejodvážnější film české (polistopadové) kinematografie. Nikdy jsem nepochopil, jak se Drahomíře Vihanové podařilo natočit jej, a to nejen pro nezbytné zabydlení se ve východoslovenských cigánských osadách, ale pro ostré (a tedy zraňující) vědomí toho, že se v konečné podobě snímku nesloučí, ale vedle sebe zůstanou stát, všechny ty zcela nespojité diskursy, z nichž především citovaná nadčasová a nadosobní Slova Boží (Písma svatého) a krajně bezprostřední, do vteřiny, která mizí, vsáklá řeč cigánská spolu kontrastují natolik, že film může začít připomínat spíše alegorii než osobní svědectví, a o to režisérce bezpochyby nešlo. Naopak. Film vtěluje tázavost generace, která se poprvé postavila na svobodné nohy, ale která rovněž musela pochopit, že jazyk, kterým se vyjadřuje, si přisvojila hovada i zrůdy, které tak výstižně zpodobila univerzitní komise rozhodující o studentském bytí a nebytí jedné z hlavních postav. Dojímá mě i ten celý kolorit, balík Placákových Babylonů a knedlíky navíc v menze v Opletalově. Nic z toho jsem nezažil, ani ten hlad, a to jsem skoro nejedl, šest rohlíků ve Vítu nebo v Normě, kelímek dvaceti deka salátu z prošlých surovin, později štrůdl za dvacku v Michelský pekárně v Dlouhý a suchá půlka chleba zpola snězená v tramvaji. On ten nezájem vyučujících (až na pár svatých, otcovských výjimek) ve mně natolik vzbuzoval hnus a touhu to všechno jedním mílovým krokem překročit, že jsem ani nedokázal polknout, natož hladovět, a pak jsem to překročil a dlouho už zvracím z toho, jak se ve mně nad tím pohnula duše. Jinak je až šokující, jak přesně Jakub svým fragmentárním, lecčíms kulhajícím jazykem zasazuje krizovou situaci romské menšiny: slyším v tom echo protestních hlasů amerických obhájců afroamerické minority v padesátých letech, kteří přímo upozorňovali, že se cílenou segregací vytváří snadno ovladatelná a bezmocná otrocká skupina k čemukoliv použitelných lidí, tedy že otrokářství může pokračovat jen z moci patřičně nastavené řeči. A řeč? O tomto filmu v roce 2000 ani nikdy potom nikdo z mých spolu-studentů ani spolu-bydlících nemluvil. Kde to žiju, kde jsem to žil… Alma mater. (10.02.2019)

Film který v hledání pravdy u přímnosti je zcela směšný. Vihanová pokládá mravní a etické otázky, tak tryskně amatérským způsobem, až to vypadá, že to je její debut. A vůbec se jí nedaří na ně odpovídat, ikdyž to možná ani nebyl její umělecký záměr. Co však bije do očí, je silná romantizace romského problému. V jejím podání jsou to svobodné bytosti, podléhající jiným (vyšším) zákonům. Což je opravdu idiotské. Nejsem rasista, vidím toto etnikum však zcela pravdivě. Romové jsou společenským probleme a tento film ho zcela obrací hlavou dolů a nohama na horu. a místo aby ukazoval čistou pravdu, tak jej zaznaménává růřovým balastem (28.06.2007)

Jak mám paní Vihanovou rád jako člověka i jako režisérku třeba Pevnosti, tohle je takové klišé, takové multikulti natvrdo, že nemohu jinak. Postavy se žel nechovají životně, jsou jen plakáty k jakémusi ideálu, jsou jen symboly na šachovnici idealistických představ, jak by asi věci měly fungovat, ale nikdy nebudou, protože realita je už několik století někde jinde. (28.12.2014)

Film oscilujúci medzi drámou hovoriacou o právnych dôsledkoch vraždy mladej ženy a lyrickým pohľadom na zvykové právo i morálne hodnoty cigánskeho etnika. Rozhodne nie špatný nápad (ale ani originálny), avšak formálna stránka snímku je pomerne netradičná a pre diváka náročná na sledovanie (lyricko-epická stránka). Oceňujem však snahu D. Vihanovej pridŕžať sa presných reálií (napr. liturgia, cigánsky slovník, právne poučky a pod.). V konečnom dôsledku ma ale film veľmi neoslovil. Podobne sociálne ladený film o cigánoch je napr. Cigán (2011) alebo Marian (1996). (26.10.2013)

Velké téma, které je bohužel scénáristicky rozpracované velmi průměrně. To, že chybí rozvinutí vedlejších postav, by se ještě dalo vysvětlit zaměřením na hlavní linii, ale bohužel i obsah a vedení dialogů jsou hodně neumělé a vedení herců má značné rezervy. Právní rovina je hodně skicovitě školometská. K pozitivům patří herecký typ Jastrabana, dávající celku svěžest, a syrová romská hudba bez kudrlinek. 2-3* (07.12.2016)