Rodinný portrét

V tomto případě tři hvězdičky neznamenají film průměrný , ale průsečík mezi filmem chorobným a geniálním, podobně zvláštním jako jeho režisér - aristokrat marxista. Na jedné straně tu máme výtečnou, náznakovou, jemně melancholickou, chvílemi nestandardně humornou meditaci o stáří, samotě a smrti. Na druhé straně okénko do divokého světa požitkářské smetánky. Oboje se protíná v jednom domě, v domě který je těžištěm generačního střetu a který kamera za celou dobu neopustí. Asi první a na dlouhou dobu poslední snímek, na němž mě nejvíce ze všeho zaujaly interiéry. Vybavení bytu podává geniální herecký výkon. Jen škoda, že všechno tak hloupě narušuje absurdní politický rozměr. Nevím, kam jinam by se spory mezi dělnickou třídou a buržoazií hodily méně než sem. (11.05.2009)

Velmi vydařený snímek, sonda do života stárnoucího prominentního profesora žijícího v luxusním starém měšťanském domě, jenž se obklopuje jen vytříbeným výtvarným a psaným uměním... Jak se zachová, když mu do života vstoupí moderní italská famílie z vysokých kruhů a přivede s sebou své lásky, nenávisti, chladnokrevné lstivé války jednoho s druhým apod... Dokáže se srovnat s moderním způsobem žití mladých, kteří si pornajali byt v jeho domě.?!! Budou mu nakonec i tyto osoby chybět..? A proč.?! Film odpovídá na celou řadu kladených otázek, řeší problematiku stáří a jeho osamocenosti, krutost mladých i jejich lásku k druhým a obdiv. Řeší se zde i politické pozadí tehdejší sociálně rozpolcené Itálie s nečekaným koncem. Kvalitná filmařina světového tvůrce, předposlední velká věc Viscontiho za života. (13.04.2011)

Viscontiho mistrovství přimělo k nebývale zdařilému výkonu i Lancastera. Jeho starý muž naslouchající krokům smrti je hodně uvěřitelný. Zajímavě působí i ViUML (Viscontiho učení M-L), které vladtně pohradá buržuou i proletářem v jednom jediném okamžiku. Bohužel byl Lancaster nejlépe hrajícím z celého filmu, pidlooká paní hraběnka byla na ránu kosou mezi lopatky, takže mám poněkud pokažený dojem z v jádru velmi povedeného filozofujícího filmu. (14.12.2019)

Do příběhu Rodinného portrétu se (narozdíl třeba od Rocco a jeho bratři) jen obtížně zpočátku vniká. Vše je pomalé, uměřené a množstvím postav, jejichž pozadí zpočátku vůbec neznáme, poněkud roztříštěné. Ale jakmile jednotlivé dílky skládačky začnou zapadat na svá místa, vynikne drobnokresba charakterů a hloubka emocí tohohle komorního dramatu. (31.07.2016)

Svíravá, leč věrná studie samoty se skvělým Burtem Lancasterem v hlavní roli starého profesora (bezejmenného, protože opuštěného všemi, kdo by ho mohli oslovit jeho jménem), jehož zdi začaly propouštět nehřející světlo, které rozředilo barvy na plátnech jeho světa, jedné velké „Kunstkammer“. Kosmos filmu je určen konfrontací samot, z nichž ta největší (protože nejletitější a bezmála odvěká) je ta profesorova, ale i samota Konrada a Biancy má své nedohlédnutelné hloubky, v nichž obrysy spletených kořenů splývají s hlínou čekajících hrobů. Fascinující dílo o otevírání zazděných oken a sebepoznání. (06.05.2009)