Adelheid

Filmová báseň o beznaději a válkou zničených životech dvou (a nejen dvou) lidí. Musím souhlasit s DaViDem´82, že v černobílé by to mělo větší sílu, ale i tak ta síla lomcovala dveřmi. (Shodou okolností se film odehrává přesně tam, kde současný Alois Nebel a přestože i ten měl kořeny ve stejné době, ve které se odehrává Adelheid, a přestože černobílý byl, emocionální srovnání neexistuje.) (14.01.2012)

Výtečné drama, které trochu upadlo v zapomnění, což je škoda. Vláčilovi se v něm podařilo výborně zachytit atmosféru naprosté osamělosti v poválečné době a opuštěné krajiny, kde bylo možné cokoli a člověk nikdy nevěděl, koho potká a s kým přijde do kontaktu. Ve velmi pomalém tempu vypráví silný příběh dvou lidí, kteří "na sebe zbyli" a byli de facto nuceni spolu vycházet. Snímek je unikátní i v tom, že najednou tu Němci nebyli za ty úplně špatné, ale Adelheid je zobrazena jako dívka, která byla vláčena dobou, nic závažného zřejmě neudělala, přesto bude potrestána. Výsledek by byl jen poloviční bez nádherné kamery Františka Uldricha, která krásné lokace zabírá vskuku parádně. Funguje i komornost, kterou Vláčil záměrně zvolil a vyjadřuje se velmi minimalisticky. V kontrastu s tím je pak opulentní hudba Johanna Strausse, která jen dotváří onu odcizenou atmosféru. Naprosto famózní jsou pak výkony Petra Čepka a Emmy Černé, kterým stačí spolu jen kooperovat a vůbec nemluvit a stejně řeknou vše, výborně jim přihrává především Jan Vostrčil, i když je samozřejmě až na druhé koleji. K dokonalosti pak chybí snad jen trochu větší spád a o trochu víc emocí, protože film je celou dobu zbytečně odtažitý. Jinak ale zasloužený a bohužel opomíjený klenot československé kinematografie. 85 % (04.05.2019)

Nepopírám nezpochybnitelný kvality tohoto snímku - kolem a kolem jde o melancholicky deprimující a emocionálně frustrující psychologické drama o problematice jazykové bariéry a xenofobie - ale jsem přesvědčen, že zde František Vláčil dehonestuje svůj unikátní talent a částečně jím tristně mrhá - a to se mu bohužel stalo osudným - páč po premiéře snímku (a zároveň taky derniéře) byl okamžitě poslán do trezoru a Vláčilova tvůrčí křídla byla nelítostně přistřižena - on se ale odhodlal bránit vůči komančům, a posléze točil politicky neangažovaný filmy převážně s lyrickou stylistikou - a nejen proto si zaslouží nezměrný respekt. Problém ale tkví v tom, že se mi 'Adelheid' svou tématikou netrefil do noty a vkusu.... Kdyby Vláčil alespoň využil onu černobílou desaturaci vizuálu - což by jen umocnilo tíživou atmosféru - neváhal bych, a bezprecedentně pálil pětikvalt. Jen mohu podotknout, že snímek vznikl pod záštitou scénáře Vladimíra Körnera, který se jen tak mimochodem přátelil s Che Guevarou.... [#46.LFŠ] (16.08.2020)

Je opravdu málo našich filmů, kterým jsem dal plný počet. Adelheid si ho zaslouží. S Vláčilovou režii jsem měl u Markéty Lazarové i na začátku tohohle filmu docela problém. Jeho tempo, ve kterém se snaží všechno precizně a dokonale vykreslit a vcucnout diváka do děje, je sice pomalé, ale funguje na stoprocent.Čepkův herecké um a sexappeal Emmy Černé prostě taky udělá svoje. (20.08.2009)

V nejlepších svých filmech si Vláčil libuje v nemožné lásce končící zdánlivě zbytečnou, v podstatě však nutnou tragickou smrtí. Nosný námět se vždycky najde a nutno říci, že pokaždé vynikající. Pokaždé je tento motiv použit zcela odlišně, nikde přitom nejde o nějaké lacině romantické "romeoajulie". V Údolí včel to sice není ústředním motivem, zato však závěrečnou pointou. V Adelheid, krásném, pro nás Čechy nesmírně provokujícím filmu, je to láska válkou poznamenaného veterána k dceři nacistického zločince (která krev rozhodně nezapře), již jaksi získal nádavkem k zabranému domu. (Ostatně jakýsi kontrapunkt češství a němectví - byť by šlo jen o náhodnou národnost hlavních postav - je i v Markétě a v Údolí.) V tomto příběhu je až nesnesitelně pravdivé, že hlavní hrdina bez své podivné lásky "nemůže žít" - nikde jinde tomtuto klišé nelze věřit, tady ano. Trapný fakt, že výhledově potřebuje, aby o něj někdo pečoval, je jen nejpovrchnější rovinou jeho fatální potřeby Adelheid. On se do tohoto světa nemá jak vrátit, nemá kam, nemá proč. Má jenom ji - opět věta, která nikdy nezněla tak pravdivě. Vláčil to tady dovedl na hranu - je to láska nepatřičná, nerovnoměrná, nerozvinutá, vlastně oboustraně ne-tak-docela, vzniklá mimochodem, z nouze, nicméně ve výsledku fatální, jedinečná, opravdová. Ne proto, že oba hrdinové nemají lepší možnost, nýbrž proto, že ze světa zbylo jen jedno velké Nic - a náhle se objevuje Něco. A to Něco přišlo s poraženým (resp. vítězným) Nepřítelem. Až mi někdo bude něco říkat o "filmech o lásce", přikážu mu zhlédnout Adelheid. Ještě jedno společné s oběma nejslavnějšími Vláčilovými filmy (zde ovšem obzvlášť působivé): Vláčil se nepídí po tom, kteří jsou "ti dobří" a kteří "ti zlí", spíše se mnohostranně ptá "jak dobří a jak zlí" a s tímto neřešeným dilematem v pozadí velmi ostře ukazuje, co se děje v hloubce "mimo dobro a zlo". Vyzdvihl bych nezvykle nekomickou roli pana Vostrčila, kterou tento "profesionální neherec" vystřihl bravurně. Landovský tu má roli přímo na míru, Čepka miluji, jeho partnerka byla rovněž skvělá, takže není co řešit. (04.03.2011)