Údolí včel

Obsahově mnohem snadněji uchopitelné než poetická Markéta Lazarová, ovšem filamřsky zároveň méně zajímavé a výrazné. Hodně pasáží je až příliš chladných a citově prázdných, což byl možná záměr vzhledem k Vláčilově přístupu k temnému středověku, ale tentokrát se do všeho více vkrádá i nuda, jejíž smrtelné účinky odvrací primárně nádherná autentická hudba od mistra Lišky. Naštěstí jsou zde herci v čele s úžasným Čepkem, mrazivá a syrová výprava, skvělé kostými a silný příběh, který dokáže vždy evokovat přesně ty pocity, jaké si zrovna umane. Škoda, že v půlce filmu nějak došel dramaturgovi dech (v závěru se mu naštěstí zase vrátil).. 75% (08.12.2013)

Láska na první pohled. Nevím proč právě u tohoto filmu mám vtíravý pocit, že takhle nějak mohl vypadat středověk: na jedné straně temné vztahy a vášně, kde je jen krůček k násilí a krutosti, na druhé straně klid a pomalé plynutí času a nad tím vším víra, všeobjímající a mající řešení pro všechny situace. Moje oblíbené pasáže: rozhovory Petra Čepka a Jana Kačera na mořském pobřeží a scéna se slepou dívkou uprostřed rozkvetlé louky. A černobílá barva tomu moc sluší. Proč tenhle film proboha ještě není na DVD? (07.12.2006)

Údolí včel je filmovou adaptací temného románu Vladimíra Körnera a je to spojení narozené pod šťastnou hvězdou. František Vláčil tu, stejně jako v Markétě Lazarové, před diváky zhmotnil svou vizi středověku a je to vize bolestná, vnitřně zraňující, bez romantizujících nánosů, vpravdě temná. ,,Trápilo nás slunce, pohani a krvotok." Zpoza hudebního doprovodu mrazivých gregoriánských chorálů Zdeňka Lišky se tu vynořují chladné obrazy podepřené pilířem gotické klenby, gotický oblouk je tu vedle kříže nejčastěji používaným symbolem. Vnitřně komplikovaný vztah dvou rytířů Řádu, představitele fundamentu Armina a na rozcestí stojícího Pavla, je svárem mezi svobodou a vazalstvím, vírou a dogmatem, ale i vírou a pohanstvím, onou nepochybnou křižovatkou středověku. Vláčil se nebojí svou představu pošpinit nánosem krutosti a zmaru, přesto je jeho obraz až překvapivě světlý. Češi jsou v ústech Arminových pohané, pročež lze cítit reflexi pozdějšího podhoubí protestanství. Jestliže je rytíř Krista Armin vnímán jako fanatik zaslepený elitářskou pýchou dogmatem slepé víry, která ho Kristu nedostižně vzdaluje, mnohem komplikovanější figurou je sám Ondřej. Je jeho cesta správná? A kroky po ní vykonané? A co vlastně žene Armina až k tak meznímu činu? Možná zásadní moment přichází s oslavou pohanských Letnic, tvůrci inscenují scénu lovu, který lze interpretovat coby ovládnutí mysli animálními pudy, scénu lokalizovanou navíc v místech, která prolínají život Ondřeje a smrt jeho otce (jenž výměnou za svůj život vložil syna do rukou Řádu=Bohu). ______ Formálně jde o velice vytříbený snímek, František Vláčil podpořil vyznění silným přeexponováním obrazu, většina scén je velmi světlých a některé záběry mají až přepálený charakter. Z hlediska velikosti záběrů zaujmou časté celky (nedozírnost moře, proti němuž vynikne nepatrnost člověka) a pohledy z ptačí perspektivy. Úchvatné jsou pak především úvodní scény u moře Baltského. Zaujme i kompozice - charakteristická třeba v jednom z posledních záběrů, který tvoří soulad tří prvků - koně, člověka a a právě moře. Tento záběr navíc vytváří významový rámec, naplňuje se tak rámcová kompozice celého příběhu. Zajímavé je také použití subjektivní kamery, což byl dobově oblíbený moderní výrazový prostředek. Mimo mrazivé hudby stojí za zmínku také vynikající ruchy, které ještě zvyšují sugestivnost řady scén. Baladickou povahu vyprávění zdůrazňuje Vláčil také poetičností textů a dialogů/monologů. Celý film se pak snoubí s opravdu ojedinělou měrou magičnosti a působivosti. ,,Včely necítí bolest." Nemohu si pomoci, ale z temného středověkého triumvirátu Bergman - Tarkovskij - Vláčil volím jednoznačně toho posledního... (03.01.2012)

Je to kratšie a tým pádom závživnejšie ako Markéta, ale Vláčil nie je jednoducho môj šálok intelektuálnej kávy. Môže zato fakt, že hľadá hĺbku v náboženskej viere ľudí, čiže v niečom, v čom žiadna skutočná hĺbka nie je. Naproti tomu film je paradoxne médium, ktoré má myšlienkovú hĺbku bezodnú. Ja preto nedokážem hľadať metafory a symboly vo filme, kde sú hlavnými postavami ľudia, ktorí sľúbili svojmu rádu, že sa zrieknu matky, otca a ženskej lásky (otázne ale potom je, prečo zbožňujem Siedmu pečať). Potom to skončí tak, ako v tomto filme a je to pre mňa nakoniec iba podobenstvo o šialenstve. Možno ale o to Vláčilovi išlo a možno to všetko ostatné docením až niekedy v budúcnosti, keď sa k tomuto filmu snáď vrátim. (22.06.2013)

Tak tomuhle říkám filmový zážitek. Obraz středověku podaný takovým způsobem jakým to uměl jen génius českého filmu František Vláčil. Atmosféra snímku je dokonale budovaná a za pomoci dokonalé černobílé kamery a famózní hudby Zdeňka Lišky jsem měl na 90 minut pocit, že jsem se opravdu ocitl ve středověku. O hereckých výkonech je zbytečné se dlouze rozepisovat. Tehdy začínající Petr Čepek mě dokonale odrovnal a Jan Kačer, který ztvárnil Armina von Heiden, zde nejspíš odehrál nejlepší výkon své kariéry. Těžko se věří faktu, že film vznikl pouze na popud filmového studia, aby se upotřebily kostýmy z Markéty Lazarové. Pro někoho možná těžko snesitelný snímek, ale jedná se o dokonalé filmové umění............ (26.11.2008)