Prolomit vlny

Dlouhá léta jsem Prolomit vlny vnímala jako film, na který je nutno dozrát, jako nadfilm, který není pro každého. Dokonce jsem si dovolila dříve vidět pouhou divadelní inscenaci Městských divadel pražských, která si s tématem poradila po svém. Ale ve výsledku je to jen film pro náročného diváka, ale zdaleka ne pro diváka snoba či diváka pokrytce. Takže všechny proto-dojmy stranou, je to jen film, neukousne vás - a samozřejmě von Trier je jen jeho autorem. #freshfilmfest (22.09.2014)

Bylo dlouho po půlnoci z neděle na pondělí. Byla to chvíle, která se zapíše lihovým fixem do mojí hlavy. Prolomit vlny skončilo zhruba před dvaceti minutama a já....já koukám do stropu. "Je možný, aby jeden jediný film podělal člověku celý den?" zaptám se sám sebe a zároveň si odpovím: "Ano! Prolomit vlny!". Po Tanci v temnotách jsem věřil, že už od Triera nepřijde nic horšího, vysávajícího. Přišlo. Prolomit vlny zapůsobí na člověka buďto dojmem pokus- omyl či tím druhým způsobem..takovým tím nepopsatelně trhajícím. Já jsem tam, kde chci být. Jsem tam, kde Trier chtěl, abych byl. S kapesníkem před obrazovkou a neschopný jedinýho slova. Možná jsem naivně hupsnul Larsovi na špek, ale víte, že je mi to momentálně úplně jedno? Hodnocení je dostačujícím důkazem a je-li ještě jedna věc, která mi leží na srdci tak tohle..... Emily Watson! (07.11.2008)

U filmů Larse von Triera můžete mít jistotu, že tím nejveselejším místem snímku je prvních deset minut. Pak už to jde s životem hrdinů jen a jen dolů. Breaking the Waves je toho důkazem. Opět se jedná o silně autentický snímek s absolutně skvělým obsazením. Myslím, že tentokrát casting ani už lepší být nemohl. Trier opět točil po svém, vyjímku jsou okna s označením kapitol, kdy režisér záběry krášlil přes různé filtry a doplňoval hudbou. Jako by tím chtěl dokázat, že i on by uměl točit líbezně, ale samotný příběh je odvyprávěn klasicky trierovsky syrově. (26.08.2005)

Zatím jediný viděný von Trier. Nevím, jak to dělá, ale vnímám jeho postavy ze současosti jako postavy klasické tragédie - tedy jako pravdivé obrazy sebe samých, nikoli pouhé uzly vnějších a vnitřních vlivů. Něco málo severských filmů jsem už viděl, ale toto je pro mne cosi úplně nového, nezařaditelného. Příběh má sice jakýsi jasný vývoj a vyvrcholení, ale kdyby se film zastavil v kterékoli fázi, nebyl by o nic slabší. V detailech: často nedojde k tomu, co divák právě automaticky očekává - jen pro to, aby k tomu došlo vzápětí jinak. Obraz: nesympatický, škaredá reportáž. Watson: u cizokrajných herců obvykle nejsem schopen vnímat kvalitu jejich hraní, ale tady se to přehlédnout nedalo. Severská výslovnost angličtiny: nemá chybu. Extrémně umrtvovací kalvínská obec: Byl to dobrý obrázek toho, jak směšujeme Boha s freudovským superegem (tím nemířím jen na Bessiny modlitby, ale na celý ten podivný skanzen). A to je ta situace, v níž "naivní" Bess křečovitě sevře svou lásku na život a na smrt - a nepustí. A vzkřísí tím Jana - rozuměj, jak chceš. (08.08.2011)

Je on to Trier ale liška podšitá! Natočit své běsy namířené proti křesťanství (a vlastně i víře) čistě náboženskými prostředky čistě náboženských filmových agitek (včetně zneužití jurodivých), to musím uznat, to je majstrštyk. Úplně vidím, jak se lišácky usmívá: "Vždyť je to přece o oběti a Maří Madgaleně, tak co, že?" A věřím, že mnozí mu skočí na lep. Problém je, že o skutečné víře a oběti ví Trier pěkné houbeles a že jeho názory jsou takové ty kavárenské pohledy na těch pár zavilých podivínů schopných odsoudit kohokoli za cokoli do pekla. Že o tom všem ví houbeles, o tom svědčí jedna scéna, kde Trier nechá svou postavu vyslovit toto obvinění: "Jak můžete milovat slovo, které nevidíte, a ne člověka, kterého vidíte?" Samotná ta věta je na delší rozbor, protože právě ten Ježíš, který odpustil Maří Magdaleně, je Slovo, a protože Trier chápe slovo milovat jen jako šu.kat. Tady je vidět vykonstruovanost celého příběhu nejlépe - jak se mohl statný dělník z ropné plošiny s Bess vůbec seznámit a čím ho tak okouzlila, že si ji vzal hned za manželku? Už úvodní premisa kulhá na obě nohy, ale Trier ji vysvětluje fyzickou přitažlivostí. Aby mu to však fungovalo a já těm dvěma vztah věřil a její oběť mne na konci dojala, potřebuju něco víc vědět o těch dvou, než jen povrchní onálepkování. Psychologie vůbec tomuhle filmu chybí velmi. Jenže kdo chce psa bíti, tak ani psychologii k vlastní agitce (a potažmo citovému vydírání) nepotřebuje. Mno, má to dobrý soundtrack, skvělé záběry krajiny, paní Watsonová hraje naprosto dokonale, že jí člověk její roli věří, ale málo platné, pro mne je to prostě sice sofistikovaně natočená, ale stále jen povrchní kritika církve a víry. Jako jo, Bůh má rád hříšníky, protože všichni lidé jsme hříšníky a nikdo není spravedlivý, ale přece jen některé věci neschvaluje, to by nedával lidem do ruky Desatero. Láskou myslí i tu vnitřní a věřte mi, že větší oběť je, když jsou manželé sice zdraví, ale po dvaceti letech soužití si lezou totálně na nervy, a přesto to chtějí nějak doklepat až do konce spolu. Jinak se mi v průběhu sledování vybavilo často srovnání s Bergmanem, který také měl s vírou a církví problémy, ale dokázal to natočit neurážlivě a nejednostranně, s pochopením pro obyčejné lidi, jejichž hlubokou psychologii dovedl také dokonale ztvárnit. A to Trier žel neumí. ... Jo, a je to zbytečně dlouhé. (23.03.2023)