Marie

„Za co se omlouváš? Říkal jsi, že to je život. Chceš se snad omlouvat za to, že žiješ?“ Jen 2 roky před Kdo chce zabít Jessii? natočil Vorlíček film z úplně jiného soudku. S hlavní hrdinkou zklamanou, osamělou, která chová už jen zbytky iluzí, nadějí a snů. Má vedle sebe člověka, který sice jakž takž funguje jako otec jejich 2 dětí, ale spíš než manželem je občasným spolubydlícím, u kterého může Marie na nějaké vroucné city či třeba jen porozumění zapomenout (dost průkazná úvodní návštěva kina). O to víc může diváka překvapit její rozhodnutí, se kterým se možná hůře ztotožňuje, ale osobně mu s odstupem času začínám pomalu rozumět. Přemýšlivý, lehce depresivní film (nesoulad navozuje místy i výrazná zvuková/ruchová složka), hodnotím ho slušnými 4*. „Když jsme se milovali, tak jsme žádný zákon nepotřebovali. Nemůžeme přece za to, co cítíme.“ - „Manželství se sice uzavírá na základě citového vztahu, ale přináší také zákonné povinnosti.“ - „Jak spolu souvisí láska a zákon? Není tu někde chyba? V tom zákoně nebo v nás?“ (14.04.2019)

Podle hodnocení a popisu jsem se rozhodla tento film shlédnout. Popis sice tomu odpovídá, ale bylo to strašně nudné a ponuré. A když napíšete bez chyby domácí úkol do školy a vaše odměna je že vás vezme mamka s potencionálním otčímem k rybníku kde hážete kamínky do vody? Lidi to nechcete. Jediná pasáž která to trochu spestřila byla scéna Spejbla a Hurvínka v biografu. Ale jinak je to tak všechno. (09.02.2020)

Zatímco britský realismus kuchyňského dřezu pomalu končil, my jsme -díky milostivému povolení strany a vlády- s točením civilních témat bez příkras teprve směli začít (když pominu pár filmů z let 1957-1959, které byly krátce po natočení opět zakázány). Z dnešního hlediska je překvapení, že se toho zhostil zrovna Vorlíček, ale proč ne? Koneckonců fantasta Fellini taky začínal u neorealismu. Je to dílo vynikajících kvalit, a to hlavně díky scenáři a hereckým výkonům všech zúčastněných (včetně dětí). (26.02.2014)

"Marie" vypráví velmi všední příběh o velmi všedních lidech, a to dobově poměrně konvenčními vyjadřovacími prostředky (vizuálními, střihovými, hudebními, hereckými apod.). Síla tohoto filmu - který je takřka čistokrevným představitelem filmového žánru, kterému se tradičně říká "psychologický" - tkví ovšem zřejmě právě v jeho celkové uměřenosti, která budí dojem relativní autenticity (člověku se vkrádá na mysl cosi klišovitého o neorealismu), byť zejména některé dialogy poněkud šustí papírem. Dojem přirozenosti je posílen i faktem, že je valná část filmu natočena v reálných a velmi známých exteriérech Prahy (nábřeží u Výtoně, křižovatka Nad Muzeem, Letná atd.) - které se překvapivě vyznačují tím, že před 50 lety vypadaly takřka identicky jako dnes. No a samozřejmě je ten film pozoruhodný přinejmenším i tím, že se naprosto vymyká takřka ze všeho ostatního, co Vorlíček natočil. (20.02.2014)

„Jak spolu souvisí láska a zákon? Není tu někde chyba? V tom zákoně nebo v nás?“ Příběh Marie (výborná Blažena Holišová) je trošku jiný, než jak jej popisuje oficiální text distributora. Marie není jen pasivní přihlížeč rozpadu svého manželství, ona od jistého momentu (od odchodu svého muže k jiné ženě) aktivně navazuje jiný vztah a sama též iniciuje oficiální rozvod. Václav Vorlíček mě tímto filmem dost překvapil, protože takový typ (psychologicky laděného) filmu on normálně netočil. Co se mu určitě povedlo je kamera, která občas zajímavě krouží kolem.  I hudba Svatopluka Havelky k atmosféře filmu hezky sedí. Snad jen jsem moc nepobral konec. Nejdříve ten nový milý Marie říká, že by si ji i vzal a přiznává tak, že mu nestačí už jen "oáza", velmi rychle však film končí tím, že dotyčný vrací Marii klíč od bytu. Trošku divný konec, když vezmu že to celé měl být spíše film o rozpadu jejího  manželství a o tom, jak se s tím vypořádala. Když už tam ten jiný vztah byl, představoval bych si optimističtější konec. (28.02.2024)