Marian

Poselství filmu je mnohem silnější, než se na první pohled může zdát. A jak čtu z komentářů, mainstream nic nepochopil, a ani nepochopí (BigBear, Fr, ja.rebel ...).

Rakovinou dnešní doby je vůle k moci (Friedrich Nietzsche jí geniálně jako první vystihl již na přelomu minulého a předminulého století, celkově jsme ji jako platnou filosofickou premisu přijali někdy v sedmdesátých letech minulého století). Podvědomé směřování každého jedince moderní západní civilisace k tomu, aby měl v životě co největší moc, má-li jí dost, chce prostě víc, aniž by to mělo racionální, či i jen irracionální, leč alespoň jakkoli odůvodnitelný, smysl. Nejde o jednání vědomé, leč podvědomé.

Cikáni touto chorobou netrpí a to je hlavní důvod, proč je společnost tak nepřijímá, tak ostrakisuje, tak hodnotí, kritisuje, odmítá a dehonestuje. Není v tom to, že kradou (to jim, jako vyčítají češi?! To je vtip!), není v tom procentuálně větší delinkvence (ta je i u nás větší, než na západě, a to značně). Není v tom, opravdu, nic víc.

Problém moderního člověka, který od narození do smrti směřuje k tomu, aby měl co největší sílu, dnes zpravidla finanční, a tím měl čím dál, tím větší, kus moci je, že tímto směřováním je v dostatečné míře uspokojena touha po materiálním blahobytu (i ti, kdo mají malé příjmy, se z globálního hlediska mají velmi dobře), leč tím není uspokojena touha po blahobytu immateriálním, duševním. Tělo vzkvétá, duše strádá. Jedinec to ale neví, neví, kde je problém, jen ví, že je problém - ten se dostavuje v neustále se opakující "blbé náladě", často končí pathologickým nálezem relevantním i z hlediska moderní psychiatrie, leč k psychiatrovi s tím, samozřejmě, nikdo nejde, protože by nebyl "in", byla by to pro něj ostuda, a protože on přece žádný problém nemá, protože není normální problém mít. A, ano, psychiatr by mu ani nebyl s to pomoci. A ani psycholog.

A tak všechno, co je v přímém opaku (a contrario) k jeho smyslu života takového člověka provokuje, vnitřně se tím trápí, protože by se nad tím měl zamýšlet a třeba by i dospěl k závěru, že je něco špatně v něm (v nás), nikoli v tom, co za špatné se mu vidí a prima vista. To ne! Myslet člověka nikdo neučí, celý školský systém je nastaven tak, aby svobodné myšlení nejen neučil, leč ostentativně potíral. Po mladém jedinci vyžaduje se, aby se zpaměti naučil, co naučit se má, a aby se i zpaměti naučil, jak to, co naučit se má, má chápat. Na diskusi není prostor, protože vyžaduje se výkon - za devět let povinné školní docházky musí se toho jedinec přece naučit co nejvíc, každý rok o něco víc, stále víc, víc, víc, víc.

Mainstreamová společnost vytvoří pak sobě doctrine, jak má nahlížet na Cikány, bezdomovce, nefachčenka, a vlastně i "socky", "blbečky" a jim podobné; protože všeho musí být neustále víc, víc, víc, tak i do množiny "problémoví" přibývá čím dál, tím víc, vzorců chování. Samozřejmě, že jen málo z nás takovou doctrine zpochybní, odmítne, ba i jen vnitřně posoudí - jednak toho nejsme schopni, jednak k tomu nemáme vnitřní sílu, a hlavně, nemáme k tomu ani vnitřní půhon - proč bych soudil, po případě i odmítal, něco, co když udělám, nejen, že mi moci nepřidá, ale i ubere?

Tyto vzorce chování, tato doctrine, tyto předsudky projevují se pak, samozřejmě, ve vnějším světě, a to ve vzorci jednání, který přijmeme, dostaneme-li se do kontaktu z "nepřizpůsobivým": velmi dobře je to vidět hned na začátku filmu, sociální pracovnice odvezou batole Mariana v ústav, tam se jej chopí sociální pracovnice, přivede jej do obrovské sprchy, pustí vodu a dítě začne mýt. To je, arci, pochopitelné, leč ze slov, kterými tuto činnost provází, zamrazí - ona již k tak malému človíčku má v sobě vnitřní odpor, soudí jej(!) za to, že je špinavý Cikán. Kdyby to dítě bylo z množiny "přizpůsobiví", leč mělo tu smůlu, že mělo "nepřizpůsobivé" rodiče, profouska by jej litovala (vzorec "chudák malý, takovou hroznou mámu má, že je celý zasraný a plný hmyzu"), leč protože je to Cikán, každý Cikán = nepřizpůsobivý, tak je hnusem sám od sebe, ipso facto. Z toho, možná, zamrazí víc, než ze scény "mám vstanout".

A to se táhne celým životem chlapce, od batolete až do dospělosti: socialistická společnost vytvořila detenční ústav, kam se děti nepřizpůsobivých umístí, zpravidla někde bokem od očí většiny populace, ve starém zámku, příkladně normalisačně "udržovaném", vzorně vybaveném tím nejošuntělejším, nejlevnějším a jen nejnutnějším mobiliárním inventářem, a, rovněž příkladně, vybavený tím nejošuntělejším, nejlevnějším a nejnutnějším immobiliárním inventářem, to jest, personálem. Kdo jiný, než alkoholici, dementi a ztroskotanci by v takovém pekle na zemi pracoval, proč by to taky za ty peníze dělal, že.

Ano, chlapec má co jíst, protože mu přísluší strava 5 x denně v mezích stravní normy, chlapec má co pít, protože má přístup k teplé vodě a v rámci stravní normy je i něco, co bychom s velkým sebezapřením mohli nazvat čaj nebo káva z kávoviny, chlapec má co na sebe, protože má nárok na ošatné v rámci normy a chlapec má kde spát. Chlapec má, dokonce, i zcela základní vzdělání, naučí se držet příbor, ale toť asi vše.

To je, ovšem, ke spokojenému životu nejen málo, ale vůbec nic. S hmyzem a špínou jsme žili po staletí v jisté symbiosis (jak jedině zbavíš pudla svrabu? povaříš ho šest hodin, pak na něj můžeš sahat bez obav z nákazy), leč s pohrdáním, opovržením a citovým chladem dítě žít nedokáže. Musí z něj pak, přirozeně, vyrůst monstrum, protože neumí řešit běžné problémy života, nikdo jej to nenaučil. A když dospěje, z ústavu pro neplnoleté je převeden do ústavu pro plnoleté, na situaci se nic už změnit nemůže, naše vězeňství žádnou penologickou perspektivou neoplývá, ba naopak.

Tak čemu se divíte?

Závěrem bych ještě poznamenal, že Cikáni, a nejen oni, nám z velmi vysokého vysoka serou na jakékoli začleňování. Problém je v tom, že oproti např. zmiňovaným Vietnamcům, kteří tady dosud jsou cizinci, protože se jedná o uprchlíky z bolševiky okupované země, oni jsou tu doma. Vietnamci tu jdou vybraní, a to takoví, kterým naše společnost, ovládaná vůlí k moci a vším, co s tím souvisí, vyhovuje. Proto s nimi nejsou "problémy" (no, relativně, zeptejte se třeba celníku, nebo ČOI, ale to je thema samo o sobě).

Cikáni tady žijí po staletí, a minimálně do posledního čtvrtletí osmnáctého století, takovými "marťany" nebyli, tato společnost nebyla ovládána tím, čim je dnes. Oni jsou tu vlastně spokojení - sociální systém jim poskytne vše, co potřebují k zabezpečení svých hmotných potřeb, pracovat nepotřebují (mainstream potřebuje, protože potřebuje peněz víc, má-li víc, potřebuje víc, pak zase víc a víc). Protože gadžové jsou neskutečně hloupí, jde je občas okrást, legálně a pololegálně (věštkyně z ruky, žebrání o pomoc) i illegálně. V tom žili, žijí a žít budou, protože většinová společnost je odmítá, opovrhuje jimi a nepřijme je, byť by se snažili sebevíc. Tak proč se snažit. Tresty, které pro našince jsou něčím neskutečně tvrdým, jsou pro ně směšné - co Cikánovi vadí, že ho zavřou - zavřít můžou, pustit musí. Manželka s dětmi na něj počká, protože oproti mainstreamu, jejich vztah není korrelován s penězi, tak co.

Samozřejmě, že to nejsou všichni, o kom jsem psal v předchozím odstavci, jen je jich větší procento, než v "normální, bílé" společnosti. Když jedu v první třídě EC vlaku rychlostí 10 km/h kolem prací na železničním koridoru, Cikánů je tam velká většina. Když se staví dálnice, nejtěžší práci dělá Cikán. Vede vám domu ADSL linka s telefonem nebo internetem ještě od SPT Telekomu? Ano? Tak tu díru na ní vykopal Cikán. Vykopal, protože gadžo to jednak fysicky nevydrží, jednak kopat nebude, protože se mu to finančně neoplatí.

Ale nic víc, jen málo Cikánů má šanci dosáhnout na lepší práci. Bohužel. Tak, prosím vás, čemu se, ještě, divíte?