Krakatit

Svržením atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki na konci druhé světové války překročil svět práh atomového věku. Došlo k naplnění vize spisovatele Karla Čapka, který již o dvě desetiletí dříve předpověděl ve svém románu Krakatit okamžik mravního rozcestí mezi mírovým a vojenským využitím jaderné energie. Stejnojmenná filmová adaptace režiséra Otakara Vávry vznikala v době začínající polarizace světa na dva proti sobě stojící tábory. Přes jisté zaktualizování zachoval filmový přepis to nejzávažnější: pohled humanisty na nebezpečí sebezničení lidstva bez návaznosti na jakoukoli ideologii. Vlastní příběh je vyprávěn formou prolínání dvou dějových rovin, skutečnosti a fantastického snu, který prožívá inženýr Prokop po objevu třaskaviny nevídané účinnosti. Do hlavní role byl obsazen brněnský rodák Karel Höger, který postavy rozkolísaných intelektuálů zvládal s velkou tvůrčí profesionalitou. Höger byl všestranným umělcem. Začínal jako divadelní herec v Brně, od počátku války působil dlouhá léta na prknech pražského Národního divadla. Vytvořil řadu postav, od mladistvých milovníků po role charakterní. Přes jejich různorodost měly jedno společné: složitou niternou osnovu, kterou v nich Höger objevoval. Byl dokonalý mistr psychologické kresby, což výrazně vyniklo zejména ve filmu, který v tomto směru poskytoval více příležitostí k detailnímu charakterizování takové postavy. Do pozadí by ovšem neměly být odsunuty ani vynikající výkony Smolíkův, Plachého, Linkerse a mladinké Nataši Tanské, podobně jako vizuálně dokonalá femme fatale Florence Marly. V širších souvislostech pak neztrácí ani kniha, ani film - bohužel - své časové poselství ani dnes. Problém zneužívání vědy trvá a díla jako KRAKATIT zůstávají i v současnosti varovným mementem. (05.10.2008)

Spokojenost s Krakatitem do značné míry souvisí se schopností dívat se na film očima diváka 40. let minulého století. Z dnešního pohledu se dá snímku vyčíst mnohé, především herectví Karla Högera sklouzává k patosu, v době vzniku působivé scény dnes vypadají lacině. Koncem 40. let ale Vávrův film představoval nepopiratelně atmosférickou a tématicky naléhavou podívanou. Jaderné hřiby nad japonskými městy byly ještě v živé paměti. Vávra sice Čapka přizpůsobil poúnorovým poměrům, takže protiimperialistický rozměr snímku nejde přehlédnout, ale narozdíl od pozdější verze nepůsobí aktualizace násilně a směšně. Vyslanec D'Hémon v podání Jiřího Plachého je jako vedlejší postava nepřehlédnutelný a dodává dramatu náležitý kousek mysteriózna a temnoty. Celkový dojem: 75 %. (17.01.2019)

Vynález, který se stal katem svého stvořitele. Buď paralyzována myšlenka, buď setnuta ruka, buď polita tekutým železem hruď nepovolané osoby, která zmocnit se chtěla „patentu“ Ing. Prokopa. Vyplenit zem, strach a paniku vyvolat, lidstvo do války zahnat, k bídě přivést, ve zkáze svět utopit. Varovně příkladný překlad snu a nemocí ochromené pravdy. Mír ať není omráčen, ať neomdlévá v horečkách, ať v bdělém stavu zachován zůstává po generace. (12.09.2016)

Velmi kvalitní film, který se zabívá zneužitím vědy pro vojenské účely, který ukazuje lidi, kteří lační po moci. Vše se odehrává ve snu inženýra Prokopa (dobrý Karel Höger), který v nemosnici bojuje o život. Film je obžalobou systému, který dotlačí lidi tam, kam potřebuje. Protože každý systém, který je založen na výhrůžkách a trestu jednou musí zákonitě skončit a jedinou cestou (ale kdo ví jestli někdy proveditelnou) je vzdělání a osvěta, jak říká doktor Tomeš (František Smolík). Prokop je ve svém snu hnán za svým snem, záhadnou dívkou (Vlasta Fabiánová), ale do cesty se mu nejdříve staví doktorova mladá dcerka Ančí (mladicky půvabná Nataša Tanská) a později vznešená princezna Wilhelmina Hagen (Florence Marly), která je ochotna se mu oddat pro získání moci, kterou může stvořit. Každá z nich ho přitahuje. Ale nejdříve musí překonat sám sebe a svoje démony Carsona (skvělý Eduard Linkers) a D'Hemona (Jiří Plachý), kteří ho šikovně postrkují tam kam mají, k nadvládě nad světem. Ale ta touha je v Prokopovi samotném, až na konci dochází ke zjištění, že věda nemusí sloužit jen k výbuchům a destrukcím, ale že má sloužit k lepšímu životu lidí. Zajímavé je porovnání aristokratických představitelů k mrtvým překonaným mumiím, které k životu přivádí jen síla moci, krásné je vyobrazení hamounství a mocechtivosti skupinky těch vyvolených a přirovnání řečníka (František Vnouček) k nacistům. Je to velmi pozoruhodný film se zajímavou myšlenkou potřeby změny vnímání světa a lidí, kteří jsou stále zneužíváni úzkou skupinou mocných ve svůj prospěch. (10.03.2010)

Dobová "protiatomová" a "protiimperialistická" aktualizace se filmu nevyhnula. Nedá se přitom mluvit přímo o překroucení či zneužití, protože jde o posuny v zásadě velmi jemné a zdánlivě takřka neznatelné. Zpracování této předlohy navíc ve své době možná přispělo k tomu, že komunisté Čapka z literatury nevytěsnili úplně, přestože se jim tento bytostný demokrat jinak "do krámu" příliš nehodil... Film samotný (jako ostatně skoro všechny "vědeckofantastické" filmy) za těch padesát let nesmírně zastaral. Může za to na jedné straně obrovský rozvoj filmových postupů a technologií a na druhé straně mílovými kroky kráčející vývoj techniky. Dodnes však zůstalo skvělé herectví mnoha zúčastněných a také skutečně silné poselství. I když i to nám dnes může připadat i poněkud naivní a dobově podmíněné. Čapek totiž ještě stále věřil tomu, že lze literaturou změnit svět. To je ovšem cíl, který se dnešním literátům (a nejen jim) zdá natolik nedosažitelný, že na něj většinou už zcela rezignovali... (17.11.2008)