Nástup

Pravdou je, že narozdíl od většiny budovatelských filmů se Vávrovi podařilo do filmu vecpat více tehdy žádoucích témat než ostatním, aniž by se mu děj Nástupu rozsypal pod rukama. Snad mu v tom pomohla i předloha. Navíc mu soudruzi zřejmě dali k dispozici to nejlepší. On jejich důvěru odměnil řadou velkolepě pojatých scén - a dobová kritika jej pochválila. To je ovšem chabou záplatou na schematicky pojaté antagonisty a především protagonisty. Těch šablon: odbojní, oportunističtí sudeťáci, hysterická naziwervolfka Magerová (ovšem její "Musíte, musíte, musíte" záchvat okouzluje), starý, ustrašený němčour, novopečený vykořisťovatel (ten se hned pozná podle radosti ze starého chlastu - jak buržoazní). Stupňuje se to s třídním i národním uvědoměním - kdo je rudý ten je dobrý, kdo je dobrý, ten je rudý nebo pomalu rudne. Jako vždy se všichni soudruzi projeví rázností, radostí ze života, ctí, odvahou, pílí, nadšením a bílými zuby. Že milují Sovětský svaz více než své ženy nemůže být pochyb - francouzák, který soudruh Bagár vlepí v závěru rudoarmějci má v sobě o tolik víc vášně než polibky, jimiž oblažuje svou Zdenu. (28.10.2014)

Tak tohle je nářez, jak se na 50. léta sluší a patří. Dvě hodiny neustálého tlachání, budování a odsunu zlých sudetských Němců. To snad ani v Rudé záři jsem nezaslechl tolikrát slova soudruh, komunista a rudá armáda, která se tu vyskytují v pravidelných dvouminutových intervalech. Někdy to přejde až do nechtěné parodie, např při hlášce " Tak! A od teď už budu furt jenom rudej a nikdo mě už nikdy nepřebarví!" jsem vážně kroutil hlavou, jak tohle mohlo pány Řezáče a Vávru vůbec napadnout. Dobrých herců je tam jak máku, ale když z úst vypouštějí takové sračky, tak jim jejich herecké nadání může jít někam. Höger zde hraje majitele fabriky, čili opět po vzoru soc. realismu musí přehrávat, Ladislav Chudík hraje svůj standart, Průcha opět ve své soudružské roli, ovšem nejhorší ze všech je Smolík. Takovou snůšku pseudofilozofických komunistických keců, co při každém vystoupení pronáší, to jsem fakt ještě v životě neslyšel. Nakonec si nechám to nejhorší a to je Rudá armáda. Rudoarmějci jsou zde vykreslení jako bohové, velcí učitelé českých komunistů, neohrožení bojovníci, doktoři, pracovníci, prostě vše. Vrcholnou scénou (byť dobře natočenou) je scéna odjezdu RA, kdy všichni obyvatelé mávají rudými vlaječkami, vyvěšují obrázky Stalina a Lenina a líbají se ostošest s rudoarmějci. Zmýlil jsem se v tom, když jsem tvrdil, že Temné slunce je nejhorší film Otakara Vávry. Ano, tento film je lépe natočen a dává i větší smysl, ale je to neuvěřitelná snůška soudružských hoven. (15.07.2010)

Budovatelský film vešel oprávněně do dějin jako synonymum pro kýč a odpad. Křečovité napodobování všeho sovětskoruského bez ohledu na skutečnou kvalitu, děje, souvislosti bylo dominantní součástí ohlupující první poloviny padesátých let. Atentát na historickou paměť lze považovat za společného jmenovatele tohoto hrůzného kýče. Svou hřivnu musel přinést i tak vynikající režisér jako Otakar Vávra. Umělec, který se tehdy blížil vrcholu své umělecké tvorby, ale i tady zkusil alespoň místy prosadit svou tvůrčí individualitu. Mimořádně kvalitní herecké obsazení, tak příznačné pro Vávrovy filmy, se uplatňuje i v tomto případě (debutující Štěpánková, Štěpánek, slovenští klasici Borodáčová, Zachar, Bagár a Chudík, Bechyňová, Fabiánová, Vášová, Hegerlíková, Höger, Smolík, Záhorský) však nemají co hrát a z čeho tvořit. Přesto se tu a tam bleskne na časy: vynikající postava prvorepublikového národně socialistického vlastence ve Smolíkově podání, skvělá Štěpánkova studie tajemníka Tietzeho, rvavá fanatická nacistka Elsa Magerová. Jsou to však jen faty morgány v pustině kýče, jehož vrcholem jsou scény se vševědoucími a všudypřítomnými sovětskými důstojníky. Pouť k vrbičkám - strnulá frázistická plakátovitost podprůměrné literární předlohy ani nic jiného neumožňovala - zůstává i dnes dokladem doby, v níž nebylo možno nekřivit charaktery těm, kteří přesto všechno chtěli žít , jednat a tvořit ne podle funkcionářských šablon, ale v duchu toho, co sami skutečně cítí, ve smyslu potřeby nitra, kterou v případě zdaru sdílí i divácká veřejnost a s ní i soudobá společnost. (14.03.2011)

Rok vzniku a téma nenechá v divákovi pochybnost o tom, co uvidí. 1) Fakt, že soudruzi ve filmu cítí potřebu ospravedlňovat odsun sudetských Němců, svědčí o jejich nečistém svědomí. 2) Jediný film, který znám a který zobrazuje odchod Rudé armády v listopadu 1945, ukazuje loučení se sovětskými vojáky vskutku dojemně: Byli jste naše naděje a teď jste naše síla...Vy přece nemůžete odjet! (10.10.2016)

Tak to je moc. Loučící lidé mávají jak na prvního máje osvoboditelům, kteří jedou v alegorických vozech vyzdobených portréty Lenina a Stalina a navrch se jim vrhají do náručí a líbájí je vášnivěji než by to dokázal kdy Husák s Brežněvem. No hnus... Jedna hvězda ze slitování za ty vynikající herce, kteří se snažili co to šlo. (01.03.2016)