Cesta vesmírem

Jako čtyř nebo pětiletého mě rodiče vzali v Soči do cirkusu. Byla to obrovská show, nejlepší na světě, v kamenném amfiteátru pro 4.000 diváků (zpravidla vyprodáno). Z klaunů jsem byl úplně vyřízený... Pak mě zkusili vzít párkrát do cirkusu v Praze, ale byl to tak děsivý rozdíl, že jsem se velice nebavil. Téhle ruské klaunské estetiky má Cesta vesmírem požehnaně v robotech i mimozemšťanech... a proto ji beru na milost. Jinak je to slaboučký film, který má až tak stupidní řešení problémů, že mě v dětství strašil, a tu hádanku likvidující roboty jsem schopen odříkat dodnes... :-) (11.04.2012)

Křičte si na mě, bijte si mě, mučte si mě chlebovou polívkou ... ale ten film není úplně špatný. V pěti letech jsem se stroboskopických robotů bála příšerně a musím říci, že dnes už se i chápu. Z jejich tanečních pohybů čiší jistá hrůza, umocněná tichými nástupy na scénu (ano, funguje to i bez toho, aby se na znamení dramatického děje v symfonickém orchestru trhaly žíně a praskaly tympány). Je to papundeklové, je to rozvleklé, herecké výkony slabé, děj opravdu postrádá logiku, ideologická indoktrinace kam se podíváš, ale - Robot-Chůva s kočárkem a zástěrou kolem krku? Jestli tohle není čirý dadaismus, tak pak už nic. (21.08.2014)

Stejně pitomé jako první film, ale s náznakem nějakého poselství a dokonce děje. Poselství zní, že pokud lidé budou pohodlní a chtít si jen užívat a nic nedělat, k dobrým věcem to nepovede. Na to, jak je film krátký, docela často nudí, někdy se postavy chovají jako pitomci (třeba ta bloncka, která nechce už poprvé zdrhnout, když to jde, ale chce zkoumat). Celé je to - a zajímalo by mne proč a jaký byl úmysl toho - jako groteska: roboti vypadají jako mimové a chodí v tanečním rytmu, dva staří roboti mají na sobě kuchyňskou zástěru nebo jiné veselé doplňky, a do toho se furt každému zjevuje posel v podání Innoketije Smoktunovského, a vůbec netuším proč, nač, kde se tam bere. Asi má zastupovat neotřelou fantazii ve světě přísné a logické vědy, ale pak se z filmu dělá pohádka. Že jsou mizerné triky a tvůrci se to snaží kamuflovat, drátovat a flikovat, jak to jde, to by mi nevadilo. Ale ty skoky v ději, nesmyslně dlouhá úvodní scéna oslavy 40. narozenin a oproti tomu useknutý konec, kde nic není dořečeno, to mi vadilo. Dnes snad už jen jako guilty pleasure pro WTF momenty, jinak se obávám, že své kouzlo, pokud to kdy nějaké mělo, už film dávno ztratil někde ve hvězdách. (25.01.2020)

Říkal jsem si, že než se pustím do filmů natočených podle bratrů Strugackých (kde asi budu mít dost velký problém se zorientovat), dám si nějakou sovětskou sci-fi pro děti, kde mi nehrozí, že se v logice nějak ztratím. No, docela jsem se přepočítal. Pochopil jsem toho velmi málo, a co jsem nepochopil vůbec, byl ten týpek, co měl s posádkou spojení. Mé hodnocení je pak především za ujetou výpravu, animaci a roztomilé retro rekvizity a roboty (obzvláště za jejich choreografii). (01.03.2021)

30% — Sequel filmu Moskva-Kassiopeja. Kdysi, jako dítě, jsem na tomhle filmu byl v kině a hrozně se mi líbil. Ale asi to bylo především tím, že mi tenkrát bylo 8 let. Utkvěla mi např. scéna, jak si dva roboti mění hlavy. Když jsem se na něj podíval dnes, až jsem byl překvapen, jak naivně a v některých situacích i trapně film působí (např. pohyb robotů, který jako by vypadl ze scénky Vladimíra Dvořáka a Jiřiny Bohdalové z jednoho dílu Televarieté „Ústav pro výzkum chůze“). Konečný způsob zničení robotů pak zase připomínal „Elektrický valčík“ Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře: „Kdo si tam nastrká hřebíky, vyhoří a začne od píky.“ Navíc především dívky vypadaly a chovaly se jako příkladné soudružky. Asi lze doporučit jenom z nostalgických nebo studijních důvodů. (22.09.2019)