Loučení

Kontinuita je záležitostí místa nikoli času. Sepjetí s půdou je relevantnější než osobní prožitky v čase. Darjina modlitba k Matce zemi je samozřejmě působivá, vždyť z ní pocházíme a znovu se do ní vracíme, ale není to úplně tak... Komisař nás poučuje, že máme oči vpředu, abychom se dívali do budoucnosti, ale to, co vidíme, je pouze minulost, v přítomnosti není budoucnost obsažena... Dialektika času a místa "musíme být tehdy a tehdy, tam a tam" (hollywoodské pojetí), "jsme tu a čas plyne" (ruské pojetí - Mosfilm)... Pohanství se potápí s ostrovem Maťorou, nic už se z něj nepodaří plně obnovit - tance, hudby, rituály spojené s úrodou a plozením, v nichž ego hoří jako domy na Maťoře... Pekelná rota v igelitových pláštěnkách zápasí se stromem, symbolem pohanské mystické zkušenosti; nižší ďáblové vysmívající se lidskému pachtění... Rituální očista domu ustavující stabilitu a kontinuitu věcí, zatímco ďáblící už konají své destrukční ohnivé dílo... Mlha vpředu a mlha vzadu, až loď narazí do vejce a prorazí jeho křehkou skořápku, vznikne něco nového, nový svět. Starý končí, tohle je jeho "poslednij srok"... (27.09.2017)

Bolestné rozhodování mezi dvěma stejně platnými společenskými nároky - uchování si minulosti, a to i s jejími hmotnými pozůstatky, které se v určitou chvíli mohou stát překážkou pokroku, nebo naopak obětování něčeho z nás samotných a z našich předků ve prospěch budoucnosti. Protože jestli chceme (a my musíme) jít dopředu, musíme něco nechat za námi. Ale na druhou stranu: "Jsme tím, co si pamatujeme. Bez paměti mizíme, přestáváme existovat, naše minulost je vymazána a přece věnujeme paměti jen málo pozornosti, kromě případů kdy nás opustí. Dělám strašně málo k jejímu procvičení, živení, posilování a ochraně." (Mark Twain) Ano, musíme hledět dopředu, ale zároveň nezapomínat na to, co jsme nechali vzadu. Ale co když jsme v mlze, kde je vpředu a kde vzadu? Rusko se totiž na přelomu 70. a 80. letech ocitlo v mlze, jako už tolikrát ve své dlouhé historii... (24.05.2013)

(neviděl jsem, jen jsem k tomu našel takový text...) : Autohavárie, při které spolu s kameramanem a výtvarníkem zahynula Larisa Šepiťková (2. 7. 1979), způsobila, že filmové adaptaci novely Valentina Rasputina Loučení s Maťorou (1976) hrozilo nedokončení. Ještě než se Klimov rozhodl v projektu pokračovat, natočil o své manželce dvacetiminutový dokument Larisa (1980). Vedle rodinných fotografií, pracovních záběrů, ukázek z filmů a vlastních komentářů o ní vypovídali i její kolegové, mezi nimi také představitelka hlavní role Stěfanija Staňutová a sám Rasputin. Šepiťková byla jeho knihou nadšena, odmítala však dát svému filmu stejnojmenný název. V jejím pojetí nemělo jít o loučení s minulostí, nýbrž o její zachování jako duchovní potřeby, jako součásti našeho dnešního i budoucího života. Elem Klimov se však nacházel v jiné situaci a z pochopitelných důvodů původní název - ovšem s vyloučením adresáta - zachoval. V příběhu o Maťoře, ostrovní vesnici na Angaře, která má být kvůli budování přehrady zatopena, je pozornost zaměřena především na stařeny, které se jen těžko smiřují s tím, že by měly opustit místo, kde prožily celý svůj život. Prostřednictvím postavy osmdesátileté Darji, jejíž vráskami zbrázděná tvář připomíná kůru z mýtického modřínu stojícího nedaleko její chalupy, se nastoluje kardinální otázka, za jakou cenu jít vstříc pokroku, hrozí-li nebezpečí, že odkaz předků bude navždy ztracen. Při režírování Klimov akcentoval emotivně vypjatější motivy na úkor rozjímavosti předlohy. Filmu vtiskl značnou expresivitu, kterou až k hysterii rozvinul o čtyři roky později v Jdi a dívej se. V menší roli Voroncova, předsedy výboru pro přesídlení, uvidíme někdejšího samozvaného mnicha Rasputina, Alexeje Petrenka. ----------------------------------- Tak už jsem viděl. Formálně velice zajímavé, ale celkově mě ta expresivita přišla, vzhledem k tématu, až moc přetažená - snad to bylo jenom tím, že jsem se díval nadvakrát. (08.07.2006)

Je to zas jako u Ty a já - film je tak dokonalý, až se mění v kýč. A je to zas jako u Jdi a dívej se: pro efektní záběr neváhá Klimov ničit živou bytost. Kýč je to zejména propagandou a polaritou duchovna - je to podobné Tarkovského emigrantským filmům, jeho patosu - ovšem: Rusové! Zajímalo by mě, jak by některé ženské scény pojala Šepiťko. Neskutečný Šnitke v muzice.. (09.09.2020)

(SSR) U adaptace LOUČENÍ S MAŤOROU Valentina Rasputina je pro člověka obeznámeného s pozadím vzniku problém s tím, koho vnímat jako autora díla, protože po přečtení obsahu se látka jeví vzhledem k tématu střetu vesnice a města jako ideální pro Vasilije Šukšina, ale přitom po kvůli autonehodě předčasně zesnulé Larise Šepiťkové převzal rozpracovaný projekt její manžel Elem Klimov. Čtenáři mají za to, že kniha pojednávala o nahrazení starých pořádků těmi novými, zatímco z dochovaných zdrojů vychází, že Šepiťková ji chtěla pro film reinterpretovat a naopak akcentovat hodnoty spojené s minulostí, ale Elem Klimov se zaměřil na vypjatější momenty. Předlohu neznám, ale zato si nemyslím, že by byl rukopis Klimova a Šepiťkové natolik odlišný, aby to vytrhávalo při sledování. Pokud vezmeme v potaz jejich kanonické snímky (u Klimova AGÓNIE - KONEC RASPUTINA a JDI A DÍVEJ SE, u Šepiťkové KŘÍDLA a VZESTUP), tak nalezneme řadu společných znaků. Pokaždé se jedná o pečlivou drobnokresbu jedince či omezené skupiny lidí, který/která se nachází v historické epoše, jež doléhá na jeho/jejich psychiku, což je formálně vyjádřeno značně subjektivizujícími prostředky, kdy je výsledná podoba filmu kritická vůči převládající stranické ideologii. (Tradici nelze zničit jejím násilným přemístěním, vulgarizací v podobě popové pseudokultury a nahrazením duchovních hodnot výdobytky moderní civilizace.) Zde tomu není jinak, a navíc mám za to, že expresivita připisovaná Klimovi dává vyniknout spirituální rovině připisované Šepiťkové (nelze ovšem pominout, že oceňovaný válečný Klimův epopej se taky vyznačoval spirituálními kvalitami, kdy je patrná inspirace Tarkovským a jeho vztahem k přírodě). (29.01.2011)