Night Stalker: Hon na sériového vraha

Mexickej policajt Gil měl mimořádnou schopnost vyvolat svým vyprávěním silné emoce, ale jinak jsem opět sledoval dokument o tragické práci policie. A kdyby se Ramirez nechlubil svým vražděním bezdomovcům, tak by ho chytali ještě dnes. Míra anonymity a nevšímavosti musí být v L.A. neskutečná, když si ho za 5 měsíců nikdo pořádně nevšiml. Pokud by takhle vraždil na vesnicích jižní Moravy, měli by jeho identikit ještě ten den. I s typem auta a poznávací značkou. Pokud by tedy ty uřezané hlavy policajti neoznačili za přirozená úmrtí. Že, paní Stodolová... (20.01.2021)

Trochu mi to připomnělo Fincherova Zodiaca. A nemyslím tím samozřejmě po formální stránce, spíše jde o pocit, který sledování obou děl evokuje - pocit opakovaného zmaru tváří v tvář nelidskému nepříteli, jenž nenásleduje žádný racionální vzorec a nenechává takřka žádná vodítka, která by jeho až mysticky děsivé konání umožnila včas zastavit. Ale zatímco Zodiac přinesl kompletní zpochybnění a rozklad procedurálního vyšetřování, v tomto případě se vraha polapit podařilo a celý proces tedy pochopitelně směřuje k tíženému zadostiučinění - tvůrcům se totiž podařilo odvyprávět poměrně osobní příběh dvou policistů, kteří v průběhu vyšetřování takřka nezamhouřili oka a báli se o životy svých rodin, a skrze často velmi brutální náturu jednotlivých zločinů a množství dobového materiálu je divák nevědomky nucen oživovat samotnou atmosféru zákulisí (na níž Zodiac z velké části stavěl) ve své vlastní hlavě. Aktéři navíc vypráví události chronologicky a k jednotlivým vraždám se vracíme podle toho, kdy byly motivačně propojeny s klíčovým podezřelým, tudíž dobře funguje i udržování zvědavosti ohledně toho, která stopa kriminalisty k neúnavnému maniakovi nakonec dovede. Motivační škála kolem celého případu je samozřejmě nesmírně komplexní a ne vždy se daří tnout vyloženě do živého - některé výpovědi pamětníků nemají tak konstruktivní základ jako jiné a občas škodí protahované fiktivní dramatizace (v tomto formátu by zkrátka mělo jít o nepřetržitou záplavu informací, které spojují tehdejší hypotézy se zpětnou reflexí v různých tematických kruzích), ale přesto je dokument velmi dobře strukturovaný a bez problému drží pozornost od první do poslední minuty (čemuž napomáhá i promyšlené dávkování klíčových zvratů i dalších otázek do závěrů epizod, přesně ve stylu seriálového vyprávění na pokračování). Nevadila mi ani vyšší míra názorové subjektivity a ani občasná oslavnost mužů zákona, která vytlačovala jakékoli hlubší emoce - stejně tu nešlo o psychologii, ale jen o popis vyčerpávající procedury. A na mě to dost zabralo. 85% (15.01.2021)

Děsivá série vražd vyprávěná především z pohledů vyšetřujících detektivu. Když si uvědomíte tu škálu všech zločinů spáchanou jedním člověkem, vyrazí vám to dech. Dokument však nezvládá prodat dostatečné informace. Jednotlivé případy vždy jen prosviští, nemáte šanci se v nich pořádně orientovat. Chtělo to hlubší propojenost a citlivější dramaturgii. Poslední díl je též velké zklamání. V minutě vám vlastně představí vraha a zbytek se řeší soud a věci okolo něho. To nejdůležitější tady není. Jeho výslech, reakce na jeho výpověď. Kvůli tomu vám ve finále zůstane jen pocit, že potenciál této látky nebyl ani zdaleka vyčerpaný. (30.07.2022)

Miestami veľmi nezáživné, niekedy zdĺhavé, inokedy urýchlené, často plné zbytočnej vaty, občas nudné, bez hlbšej psychoanalýzy a s nezaujímavými rečami dvoch hlavných vyšetrovateľov, ale taktiež aj silné, podmanivé, nepríjemné a znepokojujúce. V porovnaní s inými dokumentárnymi sériami Night Stalker nijak zvlášť nevyčnieva, naopak skôr zanecháva priemerný dojem, avšak štúdia psychopatov a sériových vrahov sú natoľko zaujímavé, že je nutnosť vidieť každý podobný dokument. Takže aj keď v určitých ohľadoch táto dokumentárna séria prehráva a nefunguje, daná problematika je až tak závažne dôležitá a silná, že tomu vlastne nemôžem nič vytknúť. Plus, niekedy je pre mňa naozaj fascinujúce zachytávať pseudofilozofické myšlienky od niekoho, kto samo o sebe ani nepremýšľa, čo sa skvele zrkadlí aj na jeho správaní a aktoch (hrdý satanista a pritom ani nevie čoby len nakresliť obrátený pentagram). Richard Ramirez a jemu podobní ľudia sú skrátka zaujímaví a preto si zakaždým veľmi cením, keď sa ich niekto pokúsi zdokumentovať. (17.02.2021)

Mnozí kamarádi a známí nechápou, jak můžu mít rád horory. Proč se dobrovolně vystavuji něčemu podle nich negativnímu, z čeho je mi úzko a po čem se bojím. Marně se jim snažím vysvětlit, že horory pro mě nejsou negativní, necítím se po nich úzko a že jsem z nich maximálně trochu “rozcitlivělej”, co ale platí ještě více o kvalitních dramatech, na které koukají i oni. Snažím se jim vysvětlit, že horor je žánrová zábava, postavená na umu režiséra hrát si s divákem, s jeho emocemi a současně s filmařskou formou, která u nich vyžaduje daleko větší inovaci než u těch nejkvalitnějších vztahových dramat. Hororů můžu vidět pět za den a třicet za filmový festival. O to víc mě baví a jsem po nich o to více hladový. Protože chci pobývat ve fantaskním světě neomezené představivosti jejich tvůrců, které se co do rozmanitosti může rovnat pouze žánr sci-fi. ____ Co ale je pro mě horor ve stejném smyslu slova, jak ho vnímají všichni ti nechápající odpůrci žánrového hororu, jsou věci jako tahle minisérie. Vystavěné nikoliv na fantazii kreativních nadšeneckých filmařů, ale na reálném podkladu dokumentaristicky odkrývající nepochopitelnou anomálii, škodný element našeho světa zosobňující ultimátní hnus a zlo. Věci jako tento seriál mi stačí vidět jednou za rok. Předtím to byl maďarský film Saulův syn. Taky reflektující realitu a taky paradoxně bez přívlastku “horor” mezi jeho oficiálními žánry. (21.01.2021)