Děti železnice

Hmm.. Prvních pět minut jsem si říkal, že má to síce krásný vizuál, ale působí to na mě zatím trochu chladně. Začal jsem se bát délky i toho, aby takový rodinný film zasazený do starých časů nepostrádal pro důraz na umělecký vizuál skutečné emoce. Zbytečně... Ještě po necelé hodině jsem si říkal: ale ano, je to dobrý, baví mě to, má své kouzlo, jistou poezii též, ale Lionel Jeffries prostě není Karel Kachyňa. Jenomže jak plynula minuta za minutou, příhoda za příhodou, ten příběh o třech malých dětech v lesním anglickém venkově a dobrosrdečné mamince doléhal každou chvíli k mému srdci stále víc, hodně na mě působil a bez tlačení na pílu dokázal ve mě vzbudit střípky až střepy úsměvů, smíchu, dojetí i silného pocitového uzemnění a málem až slz. Po skončení musím říct, že takhle umělecky vyvedených, zároveň působivých a citlivě zpracovaných filmových dramat pro děti a mládež jsem skutečně mnoho neviděl... a kdo ví, zda premiérově ještě něco podobně skvělého z tohoto ranku uvidím. Navíc přes tu téměř dvouhodinovou stopáž Děti železnice na mě vůbec nepůsobily utahaně a stvořit takhle dlouhý film může znament nejen v rámci rodinného / dětského žánru značný risk, ale obsahově dokázal až do poslední chvíli se silným koncem toho nabídnout skutečně mnoho a neomrzet. Lionel Jefrries asi skutečně není Kachyňa, kterého považuji v tomto žánru za velkého specialistu, Jeffriesova poezie se nese už jen vzhledem k odlišnému prostředí v trochu jiném stylu, ale dokázala mě nejednou okouzlit podobným způsobem. Nesmím také zapomenout na pěknou postavu želežničáře Perkse v jedinečném podání Bernarda Cribbinse, který spočátku připomíná jednoduchou svéráznou postavičku, ale postava Perkse má v sobě zároveň i mnohem hlubší rozměr a nakonec i jistou psychologii, což dokládá emocionálně vyčerpávějící katarze ve scéně během narozeninového dne. [90%] (04.12.2021)

The Railway Children (1970), režisérský debut Lionela Jeffriese, konstruuje jiný (přímo protikladný) obraz (post)viktoriánské Anglie, než ten který známe z knih Charlese Dickense, nejvýznamnějšího to "kronikáře" neduhů raného britského kapitalismu a obecněji procesu modernizace. Zde výchozí nedobrovolný venkovský exil, výraz pádu na společenské dno a rapidního zchudnutí rodiny Waterbury(ů) ústřední trojici dětských hrdinů (Bobbie, Phylis a Peter) vlastně ničím výrazně neublíží (i přes náznaky se nemusíme bát, že by z některá postav umrzla, zemřela hlady či jinak "sešla bídou")  - naopak se zdá, jakoby dětičky nalezly na venkově (kde k sobě lidé mají tak nějak blíže) skutečnější domov a reálnější život (ilustruje to rozdíl mezi modelem vláčku a vlak skutečný, opakovaně se navracející věci reprezentující dva nesouměřitelné světy). Nebo jinak, jakoby tenhle film říkal, že, kde jsou lidé laskaví, tam žádný problém není neřešitelný, dobrá vůle i život(y) zachrání a omyly justice napraví! Tento idylismus je pro mě sice jen málo uvěřitelný, únosný asi jen v žánru filmu pro děti a mládež, na druhé straně však fikční svět, v němž tento idylismus vládne, je tak vřelý a harmonický, že bych v něm klidně ještě několik hodin strávil (jakože si tahle látka žádala seriál!). Díky za tip Willymu Kufaltovi! 75 % (05.10.2023)

2,5 - Podívaná pro celou rodinu... Nemastné, neslané, neškodné, ne...vím co napsat víc. Anglie, rok 1905. Sledujeme příběh tří dětí, SPOILER: které přijdou blíže nevysvětlenou záhadou o otce a z důvodu finanční krize se společně s matkou stěhují na venkov. Zde zažívají až hyper-idylické momenty svého dětství (zachrání vlak před katastrofou, zorganizují narozeniny výpravčímu, opuštěnému ruskému emigrantovi najdou ženu a děti, ...) při kterých v podstatě neslezou z plátna. Vše se završí reprezentativním happy endem. Po většinu snímku však nuda, šeď, zívačka, ... (25.04.2010)

Přesně ten typ filmu, jaký jsem potřebovala. Pohladil po duši, a dal naději, že naděje umírá poslední. Tam, kde "pánbíček" (či kdokoliv - cokoliv) přivřel dveře, pootevřel okénko (někdy doslova). Zdánlivě malé, nenápadné náhody vyústily ve velké věci. Dobrý člověk ještě žije, a tady jich bylo hned několik. Musím přiznat, že mi občas zvlhlo očko, na konci filmu i obě (a pořádně). Jak tak píšu tento komentář, a ve vzpomínkách vplouvám zpět ke trati, musím přeci jen přidat tu pátou hvězdičku (ačkoliv po prvotním váhání mezi 4 a 5 byly původně uděleny "jen" 4). Jako bych slyšela z dálky syčet parní mašinku... A toužím po péči dr. Forresta. :-) Ani bych u ní nemusela být nutně nemocná. :-D  /"Virtuální retro kino" Willyho Kufalta/ (08.10.2023)

Každý dobrý skutek plodí další. 1)  Poté, co hlavu a živitele početné rodiny zatkne policie (nevíme proč), musí matka se třemi dětmi vyjít s málem. Nebojte se, nepůjdou po žebrotě, jak by to napsal Dickens. Jen se přestěhují z města na venkov do poněkud zašlé malé usedlosti a počet služebných omezí na jednu milou paní. Nicméně děti do venkovské školy nechodí, učí je matka doma a stále očividně mají slušný životní standard. Ve volných chvílích pozorují vlaky. Ale protože trains don´t carry people´s love, musí svou touhu konat dobro realizovat jinde. Čím více se blížíme k neodvratnému konci této dickensovské idyly plné hřejivé lásky a přehodných lidiček, tím větším kýčem se film stává a nic nepomáhá ani lehká ironie, patrná již od první minuty._____ 2)  Věk dětských herců ani jejich rozhovory neodpovídají tomu, kolik jim má být. Šmrncovnímu Gary Warrenovi (Peter) je 16, Jenny Agutterové (Bobbie) je 18 a Sally Thomsettové (11leté Phyllis) dokonce 20 (!) let. No, do Sally bych to fakt neřekl. Její smlouva zakázala prozradit skutečný věk během natáčení. Nesměla být viděna, jak kouří, pije, chodí se svým přítelem či řídí sportovní vozy, což byl její koníček. Ani štáb neznal její skutečný věk._____ 3)  Jenny Agutterová si zahrála ve všech čtyřech existujících filmových verzích. Nejprve v seriálu BBC, pak v komentovaném snímku. Do třetice se Jenny vrací v televizním filmu jako matka a nakonec jako již dospělá Bobbie v roce 2022. Tomu říkám věrnost._____ 4)  Jako ukázku decentní anglické ironie uvedu scénku, kdy výpravčí Perks v dobrém rozmaru uléhá na lože se svou chotí a zatáhne závěs. Na to reaguje jeho žena: oh go on then...as it's your birthday. Navzdory očekávání dospělého diváka výpravčí roztáhne závěs, uchopí láhev s kořalkou a napije se. Konec obrazu._____  5)  Příběh patří k těm, ve kterých nejsou žádné záporné postavy, jen to občas lehce zaškobrtne mezi těmi kladnými. Nyní si jako protilátku dám slané okurky, abych alespoň částečně eliminoval tu sladkou vlezlost, kterou cítím v těle. Ale nic ve zlém, I dare say, cukr byl pěkně barevný a jako správný jed mi i chutnal. (13.10.2023)