Dědička

(1001) Možná se mi to jen zdá, protože poslední tři dny omdlévám při každém pokusu o vstání z lože, ale tohle je velmi dospělá a emancipovaná látka! Nejen na dobu svého vzniku, řekla bych. Olivia i Montgomery i představitel pana otce jsou ve svých rolích velmi přirození a přesvědčiví a to zejména v té mimoslovní části svého projevu. Chůze do schodů od dívky, která doufala, že bude od jejich tíhy již navždy osvobozena, je velmi srdcervoucí. Docela zajímavě mi přijde, že tento film je ve svém vyznění mnohem více nadčasový než Wylerův předchozí ("současný") film Nejlepší léta našeho života. V Nejlepších letech se totiž zaobíral vnějším zásahem do běhu lidského života, který představuje válka, což je pro mě téma nepochopitelné a nepostihnutelné a nemůžu o něm příliš rozumovat. V Dědičce se jedná o velmi univerzální střety sobeckých částí lidské povahy a zejména potom o rozporuplný (týrající i ochranitelský) vztah otce ke svojí dceři srovnávané s nedostižnou modlou v podobě dávno mrtvé matky. Řekla bych, že jde skoro o učebnicový příklad toho, co se v Ženách, které běhaly s vlky, popisuje jako souboj ženy s vnitřním dravcem ("Modrovousem"). Dívka na prahu dospělosti si musí uvědomit sílu všech mocností kolem sebe (a v sobě) a složitě a bolestivě pochopit, které z nich jí chtějí ublížit a jak je musí zpracovat, aby sama mohla růst a žít. Ale jedů, které do svých dětí pouštějí rodiče, se zbavuje nejhůře. -"Yes, I can be very cruel. I have been taught by masters." ♥ (14.05.2015)

Skvěle vybalancované. Pohnutky postav jsou velmi jemné, takže si divák nemůže být jistý, kdo cítí co doopravdy a co jenom předstírá. Myslím, že příběh mohl mít jiné vyústění, tady záleželo jen na hlavní hrdince, jaký výklad toho, co se stalo, zvolí. Vybrala hodně tvrdě, ale i obdivuhodně. /24. 12. 11./ (24.12.2011)

Celou dobu se člověk dívá na zdánlivě tuctový příběh, který ovšem od podobných limonádových melodramat odlišují hlavně krásně napsané a zahrané postavy (všechny!)... A potom přijde ten konec, silný a odvážný a spravedlivý, a je zkrátka jasné, že Dědička je stoprocentní klenot. Nejednomu divákovi navíc určitě nasadí brouka do hlavy, protože se bude sám sebe ptát, jestli to celé nemohlo dopadnout jinak a jestli by se on zachoval stejně, nebo ne. A to mám rád. (01.07.2017)

Na počátku byl proslavený román Henryho Jamese Washingtonovo náměstí (1881), na nějž navázala divadelní hra manželů Goetzových Dědička (1947). Film je tedy výsledkem pečlivého výběru látky a jejího prověření v čase. Olivia de Havilland vytěžila z dobrého materiálu svého druhého Oscara a látce se znovu věnovala v rozhlasové dramatizaci... Jako taková patří Dědička mezi vlivné klasiky, které měly to štěstí a nezestárly. Prospěchářství, naivita a odsouzení totiž stále nevymizeli... (28.12.2020)

Melodrama téměř agnostické, o tom, jak se (ne)vyznat v motivaci druhých, jestli je lepší zničit vlastnímu dítěti život pravdou nebo lží, kde jsou hranice slepé důvěry a tak všelijak podobně. Zlom v charakteru hlavní hrdinky na mě trochu přepálený (zavzpomínal jsem na svým způsobem přirozenější vývoj postavy Nataši Gollové v o pár let starší a jako celek zapomenutelné Okouzlené), ale zase výborná kamera a zapojení prostředí (hlavně od samého začátku pečlivě, ale ne okatě budovaná symbolika schodiště). Rozhodně silný nadprůměr, v rámci žánru mimořádnost. (05.09.2016)