Jak ukrást Venuši

Lupičská komedie řídící se heslem "Nebát se a nakrást". William Wyler byl v době natáčení už za svým tvůrčím vrcholem, jeho kvalitní rukopis tu ale můžeme vysledovat stále. To platí především o mistrně natočené loupeži, která zabírá téměř celou druhou polovinu snímku. Klíčová zápletka je tuze jednoduchá, bez větších překvapení či odboček a hlavně na začátku se může zdát, že se film nikam výrazněji neposouvá. Z podvodnických filmů Audrey Hepburnové mám o chlub radši "Šarádu", hlavně kvůli CG a důmyslněji konstruovanému ději, proto 7/10 (02.12.2009)

S přibývajícím počtem shlédnutých filmů tohoto velmistra se mi postupně odhaluje jeho charakteristický rukopis a šarm, jaký dokázal svým filmům vtisknout. Nejinak je tomu i v případě How to Steal a Million. Vlažnější rozjezd bohatě žehlí kouzelná Audrey s intelektuálním elegánem Peter O'Toolem. Několik chytrých fórů skvěle doplňuje mix romantiky a loupeže. Zkrátka poctivá filmařina, která díky geniální režii zahřeje na srdci i moderního diváka, neboť i po tolika letech si stále zachovává svůj půvab a styl. (22.02.2021)

Audrey Hepburn je fakt uzasna, jeste jsem s ni snad nevidel film, ve kterem by nebyla totalne k sezrani, neni to jen tim jak je roztomila, ale je fakt zabavne sledovat jak hraje (ten vtip s Hitchcockem byl dokonaly). Producenti maji ve zvyku k ni davat do tandemu nejsympatictejsi hollywoodska esa dane doby typu Gregory Peck, nebo Cary Grant a je nutne podotknout, ze Peter O'Toole na ne nema, nebo lepe receno - na romantickou roli sympatickeho elegana se nehodi. Jinak ale super, prostredi umeleckych del, zabavne tema vloupani do muzea a vsudypritomna Audrey, to vlastne nemohlo dopadnout spatne. 7/10 (16.05.2011)

Role rozmazlené dcerušky, ochotné udělat pro svého „papá“ cokoliv, sedne Hepburnové dokonale. Vždy elegantní O’Toole sice nevyzařuje takovým sex-appealem, aby jste mu uvěřili, že dokáže na potkání dostat do postele každou krásku, natožpak panovačnou Hepburnovou, čímž trpí chemie mezi oběma, alespoň však není lupičem přímočarým a snadno prokouknutelným. Způsob, jakým Wyler přistoupil k již tolikrát obehranému schématu „filmu o loupeži“, je pozoruhodný. Člověk je zvyklý na hodinovou přípravu a následně hodinovou akci samotnou (pokud samozřejmě film netrvá déle než dvě hodiny), jenže Wyler přípravu omezil na nezbytné minimum, divák se nedoví v podstatě žádné detaily, a první polovinu raději věnoval rozvíjení netradičního romantického trojúhelníku. Ačkoliv je zlodějský tým tvořen pouze dvěmi osobami, jistá redukce postav by filmu stejně prospěla. Zcela jasná například není úloha – pochopitelně skvěle hrajícího – Wallachiho (nebo jak se to skloňuje). A ještě jedna věc mi vadila – jakkoliv je ústřední myšlenka jednoduchá a cíl jasný, Wyler, resp. scénář Harryho Krumitze, se k němu propracovává příliš zdlouhavě. Na poměrně velkém prostoru se nachází poměrně málo vtipů. Pravda, když už nějaký, tak stojí za to („Chodíme spolu střílet“), ale pokud se jedná primárně o komedii, jakože jedná, je to v tomhle směru slabota. Jak ukrást Venuši je moc příjemným snímkem, avšak jakkoliv mám Hepburnovou rád (moc, moc, moc, moc, moc!), pokud dostanu chuť na nějaký poctivý zlodějský film, raději sáhnu po Dassinově Topkapi (1964). 80% (25.10.2007)

"Papá, jsi bídák! - Děkuji mé dítě." Mezi otcem a dcerou, ženou a mužem či mužem a mužem to patrně nikdy nejiskřilo tak úžasně jako v tomto snímku. Je to vlastně pouhá romanticko-padělatelská zlodějina z doby, kdy bylo možné dokonale střežený předmět odcizit za odborného užití kbelíku, magnetu a bumerangu, ale na mě to funguje spolehlivě. Takový návrat z přetechnizované současnosti k filmové klasice mě prostě občas dokáže řádně potěšit. (21.03.2016)