Na Větrné hůrce

Pro mě je nepřekonatelná verze s Ralphem Fiennesem, která mi přišla podstatně barvitější. A rozhodně ne proto, že na rozdíl od téhle barevná je. Wylerův film je pro mě statickým a ničím nevybočujícím příběhem o lásce a zradě na pozadí severoanglických vřesovišť. A dokonale neživotným, což se týká i herců, čemuž nerozumím, protože Olivier i Oberonová mě mockrát donutili k potlesku. Tady ale ne. Ten film má v podstatě všechno kromě atmosféry, šťávy a života, přesvědčivosti, díky které jsem měla u knihy i Fiennesovy verze pocit, že stojím na pokraji hluboké rokle, točí se mi hlava při pohledu do její černé hloubky, mrazivý vítr mi proniká až do kostní dřeně a slyším pláč duchů. Toho jsem se zde nedočkala. A další potíž byla, že Heathcliff v mých představách je poloviční démon, jehož nezkrotí lidská síla. Olivierův ve mně budí pocit, že by ho zkrotilo pár pohlavků a půlhodinové klečení na hanbě. (28.07.2007)

Zběsilost v srdci à la 19. století (takže hlavním hybatelem temných vášní musí být nevyzpytatelný Cikán) přežvýkaná Hollywoodem 30. let (takže nevyzpytatelného Cikána musí hrát mladý Olivier) – a i když je to tak archaické, krotké a smrdí z toho divadelní šminka, snaha vyjádřit/vypořádat se s (co/čím? – řekněme svár rozumu a vášně, prázdnota duše, věci na půl cestě mezi červenou knihovnou a Dostojevským, které si po většinu dějin málokdo mohl existenčně dovolit v sobě rozpatlávat, a přece o nich Brontëová píše tak, že to dává smysl čtenářce Dostojevského i čtenáři červené knihovny) je tak opravdová, že nakonec přece jen zaúčinkuje i ve století 21., až se jeden přistihne při docela upřímném (introspektivním) zadumání nad tím, jak velké ego / jak moc prázdnou duši musí člověk mít, aby roky přivolával zpátky věci, které ten druhý přestal cítit, i za cenu utopení celé své přítomnosti a celého svého okolí ve vlastní sebelítosti a žluči. (28.10.2019)

Nemám Wylerově verzi vlastně co vytknout. Film jistě kvalitní, věrně zachycující hlavní linii příběhu. Vše v dokonalé studiové harmonii. Bohužel mu však z mého pohledu chybí ta neskutečná vášeň a atmosféra, které dělají z knižní předlohy tak nezapomenutelný zážitek. Ale to už je ten osud filmových adaptací. 6/10 (21.02.2017)

(1001) Líbil se mi ten všudypřítomný vítr. Jinak ve věčném souboji různých adaptací, kdo bude (nej)větší bestií tohoto tragického příběhu, se tady tvůrci rozhodli pro Cathy, která byla opravdu nesnesitelná a povrchní a panovačná, jak to jenom šlo. Při dnešním pokusu o objektivní pohled (tedy například odhlédnutí od toho, že herci jsou skoro vždy pohlední a v minulosti to platilo stoprocentně) je nepochopitelné, proč vznešenému a hrdě napřímenému Laurenci Olivierovi všichni nadávají do špinavých nečestných bytostí. Dnes by se tomu nejspíš řeklo špatná castingová volba. Protože jsem nedávno viděla aktualizovanou adaptaci, kde byl dům a prostředí a život předveden v rámci možností co nejvíce realisticky, tak se musím trochu pobaveně usmívat nad tou idealizovanou představou života na bohem opuštěném vřesovišti - ale to je chyba(?) velké spousty dobových filmů. V tom prostu, který dostala, na mě ohromně zapůsobila Geraldine Fitzgerald, jednak proto, že Isabella byla vždycky moje nejoblíbenější postava, a potom také proto, že její výkon dle mého nejvíc ze všech herců naplňuje obsah slova nadčasový. Jinak mě nejvíce vzrušuje představa, že by celé tělo tohoto filmu představovalo pouze expozici vrcholící tím, že zhrzený milenec nad její smrtelnou postelí zakáže duši své lásky v pokoji odejít, a můj ideální snový film by obsahoval desítky let stárnutí na vřesovišti s duchem a nikdy pořádně nezavřenou bránou do zásvětí v pláních za domem. (19.08.2015)

Klasické hollywoodské melodrama z dob dávno minulých. Spolupráce všestranného Wylera s herecky vždy dokonalým Olivierem vyšla na jedničku, stejně jako zachycení magicky nádherného místa vřesovišť, kde jako by se čas zastavil a trpělivě vyčkával, až v něm dvě osudem spojené duše naleznou to, po čem celý život toužily. 9/10 (21.01.2010)