Zabiják

Nízké hodnocení dost dobře nechápu. Miluju tyhle jakoby pomalé snímky, které vlastně ani na moment nezastaví. Hodně jsem se o Fassyho obával, ale v roli byl úplně přesný a nešlo snad ani vybrat lépe. Líbí se mě sledovat ucelené příběhy, které začínají v bodě A a dojdou svému cíli bez vycucané scénaristické pomoci. Jakmile se náš hrdina rozhodne pro cestu pomsty a rozhodně mu to netrvá dlouho, tak podobně jako u Kill Billa si můžeme jen odškrtávat splněné úkoly. Nejvíce potěšila bitka na Floridě, kterou jsem si dával hned dvakrát. Za mě určitě snímek, ke kterému se budu vracet v budoucnu vícekrát a patřící do lepší půlky Fincherovy už tak nabité filmografie. 85% (29.01.2024)

Po formální stránce perfekcionistické a současně chladné a vykalkulované. To by mi vadilo nejméně. Ovšem než dojde k onomu výstřelu, má člověk chuť si zdřímnout. Trochu ve stínu Bonda, ten ale bývá dokonalejší, proto také méně uvěřitelný než zdejší zabiják. Tři světlé chvilky - surovec, Tilda a The Smith. Divák si může přebrat, co bylo smyslem celého příběhu...že by odpuštění? Ale každému se nedostalo. (12.01.2024)

Napadá mě několik paralel s Klubem rváčů. Oba filmy stojí na protagonistově voiceoveru, který bychom mohli označit za nespolehlivý, ale v každém případě z trochu jiných důvodů. Zatímco Jack / Tyler Durden je nespolehlivým vypravěčem, s nímž sdílíme schizofrenně poblouzněné vidění reality, stoické promluvy nájemného vraha v Zabijákovi jsou nespolehlivé v tom smyslu, že přes zdání husťáckých (sebe)motivačních keců představují zvrácený postoj ke světu, s nímž se nakonec ocitá v rozporu i sám asasín. Je to taková krajně nihilistická variace Ghost Doga, v níž se východní praktiky jako meditace a jóga staly především dalším nástrojem k zefektivňování vlastní práce. Když si pak zabiják podesáté zopakuje mantru "Neimprovizuj" a vy přitom vidíte, že od začátku nedělá nic jiného, než že improvizuje, musíte se tomu smát. (Ano, Zabiják je černá komedie, která by se měla jmenovat Gone Wrong). Vypravěčsky přitom skvěle fungují jak první tři kapitoly, v nichž jsme převážně pozadu za protagonistou (a částečně stejně jako on netušíme přesně, proti čemu stojí), tak kapitoly čtyři až šest (plus epilog), kde už má akce spíš charakter postupně odškrtávaných fajfek, nicméně jakýkoli dojem mechaničnosti dokáže šikovně přesměrovat do ubíjejícího aktu pomsty jako takového. Druhá paralela s Klubem rváčů je více tematická. Oba jsou to filmy (černé komedie) o životě v pozdním kapitalismu. Jenže zatímco v Klubu rváčů ještě Jack / Tyler sní o autentickém vzdoru proti systému, v Zabijákovi už je jakékoli domnělé outsiderství protagonisty plně začleněné do neoliberálních struktur. Jestliže Tyler Durden se bouří proti konzumu a pokouší se obnovit smysl pro autentickou zkušenost (a autentickou maskulinitu), anonymní zabiják s nekonečným množstvím identit a mega tučným bankovním kontem (které si ale nemá čas užít) ze svojí askeze udělal integrální součást sebe jako pozdně kapitalistického subjektu. Všeprostupující distance (odcizení) už není nežádoucím prvkem, který bychom měli překonat, ale naopak žádoucí součástí takřka všech profesních i jiných vztahů. Scéna v restauraci je antitezí steakové scény z Matrixu, kde ještě existovala domněnka, že člověk se zaprodá systému kvůli povrchním smyslovým počitkům; tady už ani tohle nefunguje. Není to nic extra nového, o týchž věcech už kdysi točil Antonioni, a pokud mi Zabiják nějaký film připomněl, tak (vedle Melvilleových gangsterek) Povolání: Reportér. Fincherův smysl pro jízlivost mi ne vždycky sedne, ale tady je natolik jemně a hladce zašitý do přesně šlapající žánrovky, že mě to bavilo velmi. (11.11.2023)

Tak trochu jiná love story, nikoliv o pomstě, ale o eliminaci všech faktorů, který vám negativně zasahují do profesního i osobního života... a taky geniální vhled do "metodický" mysli nájemnýho vraha, kterej naprosto přesně ví co, kdy a jak vykonat pro úspěch svého poslání, ale všechno se mu vlivem jeho rutiny, pokrytectví, mentálního rozpoložení a pravděpodobný hlouposti hroutí pod rukama. Musí se proto vrátit na pomyslnej začátek a přehodnotit, kde se stala chyba. Vychází z toho často až komediální, černo-humorný patálie zaobalený do perfektní střihový skladby, skvělýho zvuku a pulzujícího soundtracku – to všechno utváří tíživou, stresující a nezřídka kdy až frustrující atmosféru. Kdyby to točil Fincher pro kina, byl by film sice o třídu výš, v rámci streamu je ale The Killer pořád o dvě třídy jinde než většinová tvorba Netflixu. (13.11.2023)

Taxe nám náhle poManktený Davča zaplaťsatan vrátil. Nevrátil se sice jako ten dřívější ztepilý, mysteriózní, inteligentní a tajuplný elegán v ručně šitém qádru, nýbrž tak trochu strojově shrbený, se začínajícím panděrem a v rutinně připosraných slipech a děravých ponožkách, ale jebat! Tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě napsat „povznesme se nad to“.  V jeho zkušeném a zručném podání je i taková kapku vyčpělá Odplata ryloudyt bez vtipu i Gibsna stále řádně plnotučná a ryze zábavná jednohubka, kde mohl Mischi Bednář zase jednou pořádně předvést obě své tváře, tedy jaký je to nesympatický kokot a vynikající herec. Tudíž velmi doufám, Davčo, že ses už dostatečně posamohanil a na to „umění“ definitivně vysral, tímto ses i bulvárně vyřádil a budeš nás do budoucna opět oblažovat jen samými neotřelými, vkusnými, svižnými, chytrými, provokativními a šťavnatými kousky, jaxme u Tebe byli zvyklí! (14.11.2023)