Ousmane Sembène

"Myslím, že co se týká morálky, se od Evropy nemáme čemu učit."

Ousmane Sembène, první režisér z Africké země, který získal mezinárodní uznání, je také často nazýván "otcem afrického filmu". Začínal však jako spisovatel a dnes je považován za jednoho z vedoucích představitelů africké postkoloniální literatury. Narodil se do rodiny muslimského rybáře náležejícího k Wolofům, senegalskému nejpočetnějšímu etniku. Navštěvoval muslimskou a francouzskou školu, kterou pro neshody s ředitelem musel opustit. Po neúspěšném zaměstnání u otce (Sembène byl náchylný k mořské nemoci), odjel v roce 1938 do Dakaru, kde prošel řadou manuálních zaměstnání.

V roce 1944 byl povolán do jednotek francouzské armády, po válce se vrátil domů a v roce 1947 se zúčastnil velké stávky železničářů. Koncem téhož roku odjel načerno do Francie, kde pracoval v pařížské automobilce Citroën a deset let pak v marseillských docích. Byl aktivním odborářem. Stal se členem komunistické strany a pomáhal vést stávku, která bránila odvozu zbraní určených pro francouzskou koloniální válku ve Vietnamu. Ve stejné době objevil spisovatele jako byl Jamajčan Claude McKay a Haiťan Jacques Roumain.

Ve svých románech v duchu sociálního realismu zúročil předchozí životní zkušenosti. Hned svým druhým, "O Pays, mon beau peuple!" (1957), se proslavil na mezinárodní scéně a dostával řadu pozvání, zvláště od komunistů. V Moskvě v roce 1961 měl například příležitost učit se filmařskému řemeslu na Všesvazovém státním filmovém institutu a také v Gorkého kinostudiu. Za jeho nejlepší román považuje většina kritiků "Les Bouts de Bois de Dieu" (1960, v češtině vyšel pod názvem "Boží dřívka"), který vychází ze skutečné železniční stávky na trati Dakar-Niger a počtem vykreslených postav je přirovnáván k Zolově "Germinalu". V polovině 60. let přichází změna. Tak jako předtím hlasitě napadal útisk ze strany koloniální vlády, začal nyní věnovat pozornost následnickým zkorumpovaným africkým elitám: román "Xala" z roku 1973 ("xala" je wolofský výraz pro impotenci – tou je zde po svatbě s mnohem mladší ženou postižen bohatý muslimský byznysmen).

Jedním z cílů tohoto sociálně orientovaného autora bylo oslovit co nejširší publikum. Po návratu do Senegalu v roce 1960 však zjistil, že jeho knihy zde čte pouze malá kulturní elita. Ve čtyřiceti letech se proto rozhodl točit filmy. První, krátkometrážní, vytvořil v roce 1963. První celovečerní, podle vlastní povídky, byla ČERNOŠKA Z... (1966); jednalo se o vůbec první celovečerní film subsaharského režiséra. Za snímek v jednoduchém, polodokumentárním stylu vyprávějící tragický příběh mladé Senegalky sloužící ve francouzské rodině na Riviéře, získal režisérskou Cenu Jeana Viga a přitáhl pozornost k africkému filmu obecně.

Na úspěch navázala PENĚŽNÍ POUKÁZKA (1968), kterou si splnil svůj sen o filmě v rodném jazyce Wolof, ve kterém natočil i další čtyři filmy, ze kterých CEDDO (1977) se silnou ženskou ústřední postavou byl v Senegalu pro svůj protimuslimský námět silně cenzurován. Sembène však nechal do kin rozeslat letáky s popisem vynechaných scén a do mezinárodní distribuce dostal film kompletní. Jeho poslední film, MOOLAADÉ (2004), odehrávající se v malé vesnici v Burkině Faso a zabývající se kontroverzní ženskou obřízkou, získal ocenění mj. na Filmovém festivalu v Cannes.

Opakovanými náměty Sembèneho filmů jsou dějiny kolonialismu, úpadek víry, kritika nové africké buržoazie a síla afrických žen ("Rozvoj Afriky nebude možný bez efektivní účasti žen. Pohled našich předků na ženy, musíme pohřbít jednou provždy."). V roce 1967 byl členem poroty Filmového festivalu v Cannes, o deset let později seděl v porotě Berlínského festivalu a v roce 1983 v Benátkách. Od prosince roku 2006 byl nemocný, umírá za několik měsíců ve svém domě v Dakaru, kde byl také následně pohřben v rubáši ozdobeném verši z Koránu. Ze dvou manželství měl tři syny. Jihoafrický ministr kultury Dr. Zweledinga Pallo Jordan jej velebil jako "všestranně talentovaného intelektuála a výjimečně kultivovaného humanistu... informovaného sociálního kritika, který poskytuje světu alternativní povědomí o Africe."

Marek "džanik" Janík