Dagmar Sedláčková

Dagmar Sedláčková se narodila 12. srpna 1927 v Praze. Vystudovala v letech 1945 – 1948 herectví na pražské Státní konzervatoři. Už za studií vystupovala v pražském Národním divadle (1947 – 1948) a na studentské scéně Divadelního studia DISK (1947). Své recitační umění využívala do odchodu do penze jako mnohaletá členka Divadla hudby (1957 – 1990).

Dále recitovala, hrála, režírovala, psala scénáře a připravovala recitály, hudební a literární pásma v pražské Lyře Pragensis (1991 – 2001). Současně po celou svojí kariéru vystupovala a pracovala na zájezdech, estrádách a na recitačních scénách v Praze: Viola a Lyra Pragensis („Tulák po hvězdách").

Jako recitátorka a moderátorka se Dagmar Sedláčková projevila při svém smyslu pro tyto disciplíny hluboký zájem, výraznou kulturu řeči a přednesu, osobitou barvu hlasového projevu a pohotovou dávku se schopností improvizace. Takto dokázala recitovat a prezentovat i velmi náročné umělecké texty a pásma.

Kromě rolí Musy („Jen o chlup"), Divuky („Strakonický dudák") i Otarysky („Próteus") se objevila, režírovala a připravila např. recitály a pásma „Noc s Hamletem", „Přivonět k růži...", „Dílo je živé", „Jarní zahrada", „Pomocný text k mlčení", „Občané města Calais", „Pocta Vladimíru Holanovi", „Jaroslav Seifert a výtvarní umělci", „Jak vznikl život a svět", „Země zamyšlená", „Život je láska – hledej ji" či „Kratší než vzdech", „Stále živý hlas", „Píseň o Bernadettě", „Korunovaný císař", „Sladká beznaděj", „Dítě tak samo".

Ještě za studií díky konkurzům a kamerovým zkouškám získala možnost debutovat, a to hned dvakrát, v českém filmu. Poprvé se objevila jako dcera faktora Verunáče (Jaroslav Průcha) služka Tonka ve dramatickém snímku režiséra Miroslava Cikána O ŠEVCI MATOUŠOVI (1948).

Podruhé stvořila svojí nejslavnější, největší a u diváků nejznámější i nejoblíbenější filmovou postavu dcery manželů soudního rady (Stanislav Neumann) a Cecílie (Růžena Šlemrová) Dynderových, jež se sestrou Věrou (Dagmar Frýbortová) a bratrem Lubomírem (Antonín Mikulič) přijíždějí jako každý rok do lázní a do HOSTINCE „U KAMENNÉHO STOLU" (1948) režiséra a herce Josefa Grusse.

Ovšem v 50. a 60. letech už pro Dagmar Sedláčkovou filmaři připravili několik málo malých epizodek. Byla posluchačkou v rozhlasovém studiu v komedii Jaroslava Macha SLOVO DĚLÁ ŽENU (1952) a pak sekretářkou Hanou Veselou v dramatu OLOVĚNÝ CHLÉB (1953) Jiřího Sequense.

Ještě v komedii Josefa Macha FLORENC 13:30 (1957) namluvila hlas autobusu Škodověnky řidiče Jana Chalupy (Josef Bek). Po čtyřech letech se v šesté dekádě 20. století zjevila jako úřednice na letišti v krátkometrážním příběhu OKAMŽIK, SPOJÍM! (1961) Vladimíra Kabelíka. To už bylo zcela naposledy, co se na našem stříbrném plátně Dagmar Sedláčková filmovým divákům představila. Víc důležitější bylo pro ní divadlo, recitace a další umělecké činnosti. Pracovala i jako filmový spíkr (DIVADLO HUDBY nebo U LÉKAŘE).

Její hlas při recitaci zaznamenaly také gramofonové desky a další audio nosiče („Manon Lescaut" 1963, „Noc s Hamletem" 1963, „Máj" 1967, „Leninia 1 a 2" 1970 a 1973, „Pohádky pro benjamínky silničního provozu" 1973, „Milostné dialogy" 1975, „Zlatovláska" 1977, „Slovo a hlas" 1978, „Dva roky prázdnin" 1983 „Jasoň a Jasněnka" 2002, „Líný Mates" 2003 atd.).

Také v rozhlase účinkovala v mnoha desítkách relací, cyklů a pořadů (např. „Malý princ" 1961, „Pickwickovci" 1961, „O žabce královně" 1966, „Štěstí nedohoníš" 1972, „Byla jsem šťastná" 1997 aj.), kde se uplatnila zejména jako zdatná moderátorka a komentátorka magazínu „Meteor".

Často účinkovala i před televizními kamerami, kde hlavně v 50. letech byla zvána jako moderátorka a konferenciérka hudebních a literárních programů (mj. DIALOG S VELMISTRY, TANČILA ANNA SLEZÁKOVÁ POLKU?, TOMU VĚNEC BUDIŽ DÁN). Obdržela Výroční cenu SČDU (1977), Křišťálovou růži (1977) za recitaci, krátce před smrtí od Herecké asociace i Nadace Život umělce získala Cenu Senior Prix (2002).

Herečka, recitátorka, moderátorka, konferenciérka, režisérka a vypravěčka Dagmar Sedláčková zemřela 4. června 2004 v Praze ve věku nedožitých sedmasedmdesáti let. Na svém kontě má na šest filmových postav a právem patří do dějin české kinematografie, i když si v ní naposledy zahrála dlouhých čtyřicet tři let před svou smrtí.

Jaroslav "krib" Lopour