Ačkoliv mám v občanském průkazu místo narození Olomouc, počítám se k Prostějovákům, mezi nimiž jsem vyrostl a strávil jedenadvacet let života. Od klukovských let jsem patřil mezi „filmožrouty“, a pak mě vedle hokeje držela hlavně letadla. Proto jsem také čtyři roky aktivně létal na větroních, dokud mi v tom úraz na lyžích nezabránil. Touha se povznést alespoň vnitřně, vášeň k hudbě a poezii mě zavedla do okruhu lidí stejných zájmů, do okruhu těch, z nichž později vykvetlo HaDivadlo a s nimiž jsem provozoval prostějovský I-Klub poesie včetně vlastních, autorských večerů, dokud nebyl policejně uzavřen (1971). Následoval „útěk“ do Prahy. Na FFUK – obor psychologie – to neprošlo. Až o řadu let později jsem úspěšně absolvoval FAMU (1982) tv adaptací Ray Bradburyho 451° Fahrenheita a autorským filmem Hranice vdovy na motivy novely Norberta Frýda. Zejména ten mi otevřel cestu k samostatné celovečerní tvorbě na Barrandově, kde jsem pracoval od roku 1973 první čtyři léta jako asistent režie, návazně jako pomocný režisér zejména u Jaroslava Papouška, Hynka Bočana, Otakara Vávry a hlavně u nezapomenutelného Františka Vláčila, kterého považuji za svého „filmařského tatínka“. Když jsem se s ním loučil, že jdu dál vlastní cestou, řekl mi: „Musíš! Už bylo na čase.“
Bylo to roku 1983, kdy vznikl ZÁMEK NEKONEČNO s Pavlem Křížem, Davidem Matáskem, Ondřejem Vetchým, Karlem Rodenem, Sagvanem Tofi, Danem Netušilem, Mahulenou Bočanovou, Zdenou Seifertovou, Carmen Mayerovou, Jiřím Ornestem, Jiřím Langmilerem a plejádou dalších českých herců. V následujícím roce získal film na trutnovském festivalu filmů pro mládež druhou hlavní cenu, Cenu Mladé Fronty a Pavel Kříž si odnesl Malé zlaté slunce za herecký výkon. V polském Koszalinu ve stejné kategorii vyhrál. Následoval válečný film AŽ DO KONCE (1984) se skvělými Eduardem Cupákem, Slávkem Jandákem a Michalem Pavlatou v rolích prchajících esesáků, držících jako rukojmí skupinu dívek (Veronika Gajerová, Zdena Seifertová, Miriam Chytilová, Yveta Kornová, Eva Kulichová, Kateřina Lojdová a další). Film získal následujícího roku Cenu moskevských filmových dramaturgů (1985). V témže roce byl volně podle románu Jiřího Švejdy natočen i film HAVÁRIE(1985) s Janou Paulovou, Petrem Pospíchalem, Slávkem Jandákem a Zdenou Seifertovou v hlavních rolích. Do všech tří filmů bylo, jak jinak tehdy, cenzorsky zasahováno a spory s vedením FSB vyvrcholily „nucenou přestávkou v činnosti“. „Zóna iluzí“ (volné pokračování „Zámku nekonečno“) byla stažena z výroby a už nikdy nevznikla…
Během čtyřletého období, kdy jsem „nesměl na titulky“, mě přátelé drželi nad vodou tím, že mi umožnili natáčení bezejmenných reportáží a videoklipů pro tehdejší Československou televizi – dětské a hudební vysílání. Zůstal jsem u profese napříč všemi žánry, na které lze jen pomyslet. Blýskat na lepší časy se začalo až na sklonku r. 1988 tv inscenací „Uraz“ realizovanou v Brně a po Palachově týdnu v r. 1989 nečekaným, znovuotevřením scénáře „Křížová vazba“ podle předlohy Rudolfa Ráže. Bohužel s více jak dvouletým zpožděním a než byl film dotočen, přes téma se převalila doba. Současně se však rozvinula má legální spolupráce s televizí, zejména díky Zdeňku Svěrákovi, Jaroslavu Uhlířovi, Karlu Šípovi, v dramaturgii Aleše Košnara (Cimrman sobě I.a II., Hodina zpěvu II. a III., KLIP-KLAP…) a také s živým vysíláním Studia KONTAKT a KONTAKT NIGHT v dramaturgii Darji Macákové a Líby Koterové-Šmuclerové. Krásné tři roky. Kvůli sporům o Jirotkova „Saturnina“ jsem však spolupráci s televizí ukončil (1992) a odešel do „komerce“.
Život a práce v reklamě (Agentura T.T.V. a studio Avears) mě přivedli nejen k reklamě, firemním image filmům, či k novým technologiím a postupům, ale k ucelenému pohledu na marketing, k pestrým aktivitám v rámci ATL a BTL, B2C a B2B. I v tomto oboru se mi podařilo získat nějaká ocenění, zejména Bronze Award of 23rd Overseas Advertising Contest - Japan ´96 pro klienta PANASONIC CZ za tv klip „GAO DIGITAL“ a pro téhož klienta v rámci veletrhů INVEX ´96 /97 – Expo Image, Grand Expo Image i Cenu Expozice roku 1996. Za výstavní činnost jsem získal pro klienta Metrostav v období 2004 – 2007 za jeho expozice dvakrát za sebou cenu AURA. Stal jsem se i autorem věrnostních programů CRM, správcem firemní databáze a přes různě se měnící funkční tituly plnil tak vedle tvůrčí autorské činnosti v zásadě jednu a tutéž roli – roli „kreativního producenta“.
Po „výprodeji agentury“ jsem se vrátil do pozice tvůrce „na volné noze“ – neboli svobodného povolání – k původní profesi režiséra a scenáristy coby „srdeční záležitosti“. Začal jsem také znovu spolupracovat s Českou televizí. Zatím v rovině dokumentární tvorby, ale připravuji i na návrat k hrané tvorbě, kterou považuji za svou převažující doménu.
© Antonín Kopřiva – 22. ledna 2012
