Ottavia Piccolo

Herečka Ottavia Piccolo slavila úspěchy nejen v rodné Itálii, ale také ve Francii, kde se prosadila především v 70. letech a za svou hereckou kariéru posbírala několik prestižních ocenění. Na divadelním jevišti začínala již v dětském věku a od jedenácti let pracovala pod vedením významných italských režisérů. Jedním z nich byl proslulý Luchino Visconti, který ji ve čtrnácti letech obsadil do jednoho z nejslavnějších filmů dějin italské kinematografie, GEPARD (Il gattopardo, 1963), kde hrála jednu z dcer knížete Saliny. Ještě předtím se ale objevila i na televizní obrazovce v přepisu Dostojevského románu BÍLÉ NOCI (Le nochi bianche, 1962). Co se týče její další práce pro televizi, adaptace klasických literárních děl nebo divadelních her v její herecké dráze převažují.

Krátce nato navázala spolupráci s neméně slavným Maurem Bologninim, který ji uvedl do mezinárodního povědomí počátkem sedmdesátých let, když jí poskytl stěžejní role ve dvou svých filmech, BUBU Z MONTPARNASSU (Bubu di Montparnasse, 1970) a METELLO (1970). Film METELLO byl zpracováním románu Vasca Pratoliniho a role rozhodné venkovské ženy Erselie přinesla Ottavii Piccolo Cenu Italského syndikátu filmových novinářů a prestižní hereckou Cenu Davida di Donatello. Jako nejlepší herečka byla oceněna také na mezinárodním festivalu v Cannes, což pak znamenalo několik nabídek z Francie. Velkou příležitost dostala po boku Alaina Delona v dramatu VDOVA (1971), později hrála složitou postavu inteligentní prostitutky Mado ve stejnojmenném filmu režiséra Claude Sauteta (MADO, 1976). Mezitím se znovu před kamerou setkala s Alainem Delonem (ZORRO, 1975).

Velké role hrála v průběhu 70. let v řadě dalších italských a francouzských filmů, kromě již zmíněných výrazných snímků se ale objevila i v průměrných kriminálkách a komediích. Pracovala také pro televizi a i naši diváci ji mohli vidět v historickém životopisném seriálu ŽIVOT LEONARDA DA VINCIHO (La vita Leonardo da Vinci, 1972) nebo v šestidílné adaptaci slavného Stendhalova románu KARTOUZA PARMSKÁ (La certosa di Parma, 1981). Televize nakonec v její práci začala převažovat, popularitu jí přinesl několik let vysílaný seriál CHIARA E GLI ALTRI (1989-1991), nového uznání se jí dostalo s italským filmem RODINA (La famiglia, 1987), za nějž podruhé získala Stříbrnou stuhu pro nejlepší herečku od Italského syndikátu filmových novinářů. Zatím naposledy na sebe výrazněji upozornila filmem PODVODNÍCI (Bidoni, 1995), jenž jí vynesl nominaci na Cenu Davida di Donatello.

Kromě filmu a televize se Ottavia Piccolo celou svou hereckou kariéru nevzdávala ani divadla, významné příležitosti dostala v shakespearovském repertoáru (Král Lear), hrála pochopitelně v díle domácích autorů (Pirandello, Goldoni), ze světové moderny to byl například Bertolt Brecht. Se slavným komikem Paolem Villaggiem hrála v Molièrově Lakomci. Nezanedbatelnou součástí hereččiny práce je také dabing, který má v Itálii silnou tradici; namluvila například postavu princezny Leily ve HVĚZDNÝCH VÁLKÁCH.

V roce 1974 se Ottavia Piccolo provdala a jejím manželem se stal novinář Claudio Rossoni, o rok později se jim narodil syn Nicola.

Pavel "argenson" Vlach