Pjotr Veljaminov

Celým jménem Pjotr Sergejevič Veljaminov byl člověk, se kterým nezacházel v první třetině života osud v rukavičkách. Narodil se v rodině bývalého šlechtice a carského důstojníka (rodokmen předci odvozovali až k synovci norského krále Hakona II., který přišel na počátku 11. století na Kyjevskou Rus do služby k Jaroslavovi I. Moudrému) a ani otcova porevoluční služba v Rudé armádě neušetřila později nikoho z rodiny od perzekuce. Otec byl v třicátých letech odsouzen jako kontrarevoluční element a znovu byl, byť narukoval na počátku války jako dobrovolník v hodnosti vojína, zatčen a odsouzen v r. 1944 během dovolenky z fronty. To už ale byl šestnáctiletý Pjotr Venjaminov ve vyhnanství zhruba rok.

Budoucí hvězda hned po ukončení střední školy skončila jako nepřítel státu nejprve v táboře v Archangelské oblasti. Nesl to psychicky velmi těžce, v té době se pokusil o sebevraždu podřezáním žil a i jinak mu tehdy šlo o život. S diagnózou poruchy metabolismu skončil v nemocnici, když vážil pouhých 48 kilogramů. V r. 1952 byl po devíti letech osvobozen, ale jako bývalý vězeň se do rodné Moskvy vrátit nesměl a skončil v sibiřském Abakanu nedaleko od Mongolska.

Se svým životopisem ještě nějakou dobu pracoval jako lesní dělník, na druhou stranu právě zde se mu brzy po příjezdu splnil letitý sen a na přímluvu ho přijali do souboru místního divadla. Jako herec byl nakonec tak úspěšný, že časem (v r. 1956 byla plně rehabilitována celá jeho rodina) hrál také na dalších scénách – v Ťumeni, Permi, Sverdlovsku i jinde. Během sverdlovského představení „Kandidát strany“ upoutal v hledišti režisérsko-scenáristickou dvojici Krasnopolského s Uskovem a ti mu nabídli první filmové angažmá – dokonce hned v hlavní roli ságy ze života sibiřského venkova Stíny mizí v poledne (Тени исчезают в полдень, 1970–1971).

Velký úspěch TV seriálu mu umožnil návrat do Moskvy, angažmá v moskevských divadlech i natáčení celé řady dalších filmů, mezi nimiž byly hlavní role např. ve Veliteli šťastné Štiky, Verzi plukovníka Zorina, či dalším veleúspěšném seriálu autorské dvojice Krasnopolskij-Uskov Věčnyj zov. Divácky nejúspěšnějším byl pak megahit Piráti 20. století, který jen v roce uvedení do kin zhlédlo přibližně 90 milionů návštěvníků. Čeští diváci ho mohou také znát jako generála Leljušenka z Osvobození Prahy O. Vávry. Pjotr Veljaminov byl typickým představitelem silných mužů, často vojáků.

V polovině 90. let se stěhuje do Sankt-Petěrburgu a k práci herce přidává i práci pedagoga na Divadelní akademii. Právě zde mu k padesátiletému výročí jeho tvůrčí činnosti rektor školy předal symbolický průkaz studenta, třebaže, nebo právě proto, že jeho divadelní univerzitou byla jen trestanecká kolonie. Byl pětkrát ženat, má tři děti a všechny si vybraly stejnou profesi jako otec. Národní umělec RSFSR zemřel v Petrohradu ve věku nedožitých 83 let. Vždy o sobě říkal, že je „šťastný člověk“.

chamonix