Herbert von Karajan

Herbert von Karajan byl dirigentem. Dvakrát vstoupil do Národně socialistické německé dělnické strany, ale ani jednou nezaplatil příspěvky. On chtěl jenom dirigovat a podřídil tomu vše. Každopádně denacifikační proces řádně proběhl a i nacismem poškození židovští umělci se za Karajana postavili. Jsou zde také další kontroverzní aspekty jeho osobnosti. Jeho autoritativní spojení s producentem Walterem Leggem budí vášnivé rozpaky dodnes. Avšak kdyby těch dvou nebylo, některé legendární nahrávky by nikdy nevznikly.

Karajan se narodil do hudební rodiny v Salcburku. Rodina Karajanů však pochází z Řecka. Krajanův pradědeček Georg Karajánnis se narodil v Kozani na území Osmanské říše. Georg Karajánis byl císařem Fridrichem Augustem III. povýšen do šlechtického stavu, proto ten titul „von“. Během doby se z Karajánnise stal Karajan. Karajanovi je však v linii po matce připisován také slovanský původ.

Karajan byl zázračným dětským pianistou a v letech 1916–1926 studoval hudbu v Mozarteu v Salcburku. Po absolvování Mozartea mu bylo doporučeno soustředit se na dirigování. První dirigentské zkušenosti získal v roce 1929, kdy debutoval v operním domě v Ulmu v Německu. Brzy se stal jedním z nejmladších dirigentů, který dirigoval na prestižních světových scénách.

Na konci se války se poněkud nedobrovolně vzdal spojeneckým jednotkám. Je zřejmé, že si s nacistickým režimem poněkud zadal. Karajanův denacifikační proces proběhl 15. 3. 1946, kde byl dirigent sice osvobozen z hlavních obvinění, ale omezení činnosti zůstalo v platnosti. Zákaz dirigování byl zrušen v roce 1947, avšak některá umělecká tělesa zůstávala poněkud odtažitá. A na území USA byl zákaz v platnosti ještě v roce 1955, kdy mu navíc hudební vedoucí Filadelfského symfonického orchestru Eugene Ormandy odmítl podat ruku.

Po válce se Karajan snažil o obnovení své kariéry. Byl velmi pracovitý a cílevědomý. Brzy se stal jedním z nejvíce vyhledávaných dirigentů své doby. Byl známý svým precizním stylem, zálibou v technické dokonalosti a vizionářskými interpretacemi klasické hudby. Vedl nesčetné nahrávky symfonických děl, oper a sólových koncertů, které dodnes patří k vrcholům hudebního umění. V roce 1982 byl Karajan jmenován ambasadorem nového systému na distribuci hudby. Jednalo se o klasické audio CD. Jeho zásluhy o rozšíření tohoto formátu jsou velmi uznávané.

Jeho umělecká činnost je velmi významná a ceněná, i když mu je často vytýkáno autoritativní chování. Spolupracoval s mnoha orchestry. Karajan byl šéfdirigentem Berlínské filharmonie od roku 1955 až do své smrti v roce 1989 (Berliner Philharmoniker). Velmi úspěšně však také spolupracoval s filharmonií Vídeňskou, kde pořídil některé ze svých nejlepších nahrávek. Dále je třeba zmínit Salcburský festivalový orchestr (Salzburg Festival Orchestra): Karajan byl zakladatelem tohoto orchestru v roce 1957 a vedl ho až do své smrti. Orchestr se obvykle skládal z členů Berlínské filharmonie a dalších světových hudebníků.

Další spolupráce byly s Filarmonici della Scala (Milánská La Scala Orchestra). Karajan dirigoval toto italské hudební těleso v 50. letech 20. století. Dále Orchestre de Paris – Karajan spolupracoval s touto francouzskou orchestrální skupinou v průběhu své kariéry opakovaně, Filharmonický orchestr Vídeňské státní opery (Vienna State Opera Philharmonic Orchestra), Londýnský symfonický orchestr (London Symphony Orchestra) – Karajan nahrával s Londýnským symfonickým orchestrem a spolupracoval s ním na různých projektech, Chicago Symphony Orchestra – Karajan dirigoval Chicago Symphony Orchestra v rámci svých turné po Spojených státech amerických a samozřejmě i některé další.

Jeho pracovitost už jsme zmínili. Byl zřejmě wokoholik a měl problém se zastavit a odpočívat. Karajanovi je připisováno až 900 nahraných titulů. Některé z nahrávek jsou považovány za referenci. Dají se dorovnat a určitě to řada dirigentů dokázala, ale vždy to bude jiné. On měl vždy vizi, vždy věděl, co chce a také to dostal. A pravda je, že je to někdy prostě špatně. Dirigoval většinou z paměti se zavřenýma očima. To občas vedlo k tomu, že ztrácel kontakt s tím, když se na jevišti dělo něco nedobrého.

To on pomohl na výsluní některým legendám klasické hudby. To on pomohl Josému Carrerasovi (tenor, *1946), nebo například Grace Bumbry (mezzosopran, 1937–2023) stát se legendou. Pro některé tyto lidi byla tato výzva však příliš velká. Karajan byl poměrně nesoudný, co se týká hlasových dispozic, a oslovení ho nedokázali odmítnout. Na stranu druhou jsou lidé, kteří ho odmítnout dokázali – Nicolai Gedda (tenor, 1925–2017). Nutno podotknout, že on využil talentu některých lidí a umnou vývrtkou se vyšvihl výše na žebříčku popularity. Jako příklady bychom mohli uvést houslistku Anne-Sophie Mutter (*1963) nebo pianistu Evgenie Kissina (*1971). Nutno však konstatovat, že nikdo ze zmíněných umělců na spolupráci s Karajanem určitě neprodělal.

Zde musíme zmínit legendu operního nebe Afroameričanku Leontyne Price (*1927). Karajan má na její slávě velký podíl. Ono to ale platí i obráceně. Leontyne Price je první Afroameričankou, která se proslavila na poli opery. Setkali se na hudební škole Juilliard, kam si Karajan přijel poslechnout nějaké pěvce. Leontyne Price k tomu uvedla: „Nasadila jsem na něj Vissi D’arte z Toscy. Musíte vždy nasadit to nejlepší, co máte.“ Karajan se nechal unést jedním z nejúžasnějších hlasů 20. století, a tak mezi těmito dvěma umělci bylo navázáno umělecké přátelství, které následovala velmi plodná spolupráce. Tato spolupráce přinesla některé nahrávky, které jsou považovány za klenoty klasické hudby (například legendární „Tosca“ z roku 1962).

Jeho pracovitost a náročný průběh zkoušek budily obavy, naplňovaly interprety strachem. Jeho zvláštní povahu vystihuje historka, když poprvé přijel do New Yorku do Metropolitní opery MET, její impresário Rudolf Bing zval Karajana na snídani, avšak on odepsal: „Zásadně nesnídám,“ tak na oběd: „zásadně neobědvám“, tak na večeři: „nevečeřím.“ Bing celou událost velmi lakonicky shrnul ve svojí autobiografické knize „5000 večerů v opeře“, že mu Karajan přišel prostě „plachý“. Bing však velmi oceňoval Karajanovu profesionalitu a styl práce. Průběh zkoušek byl popisován, že to bylo tak intenzivní, až si to ani nelze představit. V roce 1983 obdržel Karajan prestižní cenu časopisu Gramophone „Dirigent století“.

Pozoruhodný je jeho vztah s Leonardem Bernsteinem, který je považován za Karajanova hlavního konkurenta. Zvláštní je, že novináři tolikrát zdůrazňovaná rivalita nikdy v osobní rovině neexistovala. Ti dva byli přátelé. Karajan byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla Elmy de Henseler, kterou si vzal v roce 1938. S ní měl dvě dcery, Isabelu a Arabelu. Jeho druhou manželkou byla Eliette Mouret, se kterou se oženil v roce 1942. S Eliette měl jednoho syna, Arthura.

Na funkci šéfdirigenta Berlínské filharmonie maestro Karajan rezignoval 24. 4. 1989 po velmi vyhroceném sporu se svými hudebníky. Karajan vlastnil vilu ve městě Anif nedaleko Salcburku. Tato vila byla centrem jeho soukromého života a uměleckého působení. Herbert von Karajan zemřel ve své vile 16. července 1989.

Mezi koncerty létal tryskáčem, který vlastnoručně pilotoval. Dispečeři v Ruzyni rádi zmiňují excelentně provedené náročné přistání, které Karajan předvedl za prudkého větru při návštěvě Prahy. Měl rád rychlá auta, sport, byl vášnivý alpinista. Byl praktikující buddhista. Karajan věřil v reinkarnaci a v příštím životě se chtěl zrodit jako orel.

jiri "trilobit4" Zednik