James Finlayson

165 cm vysoký nevrlý cholerik s lysinou a charakteristickým knírem, známý svým šilháním, vznětlivostí a nezaměnitelnou mimikou. Tak si "Jimmyho" Finlaysona pamatujeme z nespočtu filmů a grotesek.

James Henderson Finlayson se narodil 27. srpna 1887 ve skotském Larbertu rodičům Alexandrovi a Isabelle Finlaysonovým. Úspěšně absolvoval Vysokou školu George Watsona, poté dokonce navštěvoval i Univerzitu v Edinburghu, ale díky přátelství se skotským hercem Johnem Clydem ji brzy opustil a začal se věnovat hereckému povolání. Cestoval po Velké Británii a se svými skeči vystupoval v různých varieté. Dokonce zakotvil v Královském divadle v Edinburgu, kde vystupoval spolu se společností přítele Johna Clydea. Píše se rok 1911 a Finlayson se svým bratrem Robertem opouští po smrti svých rodičů rodnou vlast a vydává se do Spojených států amerických.

Již rok nato se v newyorském Daly's Theater prosazuje ve hře The Great Game rolí detektiva maskovaného za skotského venkovského balíka.

"James Finlayson měl skvělou příležitost, kterou nepropásl, aby rozvinul dva rozličné charaktery ve své dvojroli - prostého, naivního Skota, a vychytralého, rozhodného detektiva. Pozoruhodné na celé věci je to, že se mu velmi dobře podařilo skloubit obě role najednou." New York Dramatic Mirror, 22. 5. 1912

Ten samý rok se rovněž objevil na Broadwayi v populární frašce Bunty Pulls the Strings, čímž zaznamenal průlom ve své dráze komika a Jim, Jimmy, Jimmie nebo Fin, jak se mu přezdívalo, se stal vyhledávaným estrádním hercem. Roku 1916 se James Finlayson nechal zlákat úspěchem němých filmů, zanechal kariéry na divadelních prknech a na dalších 35 let zakotvil v Hollywoodu. Za tuto dekádu stačil natočit více než 190 grotesek a filmů. Nejdříve si našel práci u filmové společnosti The L-KO Kompany, ta však byla díky vleklým problémům uzavřena už v roce 1919. James Finlayson tedy zkouší štěstí i ve studiu producenta Thomase Ince, s nímž spolupracuje i herec, režisér a producent Mack Sennet. Ten s Finlaysonem uzavírá tříletý kontrakt a James se tím pádem stává součástí Keystone Kops (The Keystone Cops), fiktivního neschopného policejního sboru, který vystupoval v krátkých groteskách. Jim Finlayson je však nejvíce spojován s filmovými studii producenta Hala Roache.

Hal Roach se nejprve v polovině 20. let snažil z Finlaysona udělat hvězdu první velikosti, ale tyto snahy se často nesetkávaly s úspěchem a slavný producent to nemohl pochopit. Další krok ke slávě přinesl rok 1927, kdy se Jamesovi dostalo pocty hrát dějově podstatné role v sérii hvězdně obsazených grotesek s nadějnými komiky Stanem Laurelem, Oliverem Hardym či s herečkou Ednou Marion. Studio dokonce Finlaysona, Hardyho a Laurela uvádělo jako "slavné komické trio". Ale Hal Roach a pozdější dvojnásobný držitel Oscara režisér Leo McCarey rozpoznali velký potencionál ve spárování Laurela a Hardyho. K tomuto účelu začali rozvíjet jejich postavy a rozšiřovali jim role. James Finlayson se tedy musel od roku 1928 spokojit s rolemi darebáků a protivníků, kterých se však vždy zhostil s velkým nadšením. Mohl na nich naplno rozehrát svoji komiku a přizpůsobit je svému zjevu. S duem Laurel a Hardy hrál Finlayson ve 33 snímcích, a to zejména ve slavné grotesce BIG BUSSINES (1929), kde hrál majitele domu, kterému se komická dvojka snaží v létě prodat vánoční stromek, a ve filmu WAY OUT WEST (1937), v němž ztvárnil chtivého a zlotřilého majitele saloonu Mickeyho Finna. Ještě než došlo ke spojení, hrál V 19 filmech po boku samotného Stana Laurela a v pěti se setkal s Oliverem Hardym. James Finlayson se objevil i v řadě dalších filmů produkovaných Halem Roachem. Hrál s takovými komiky, jako byly Charley Chase, Harry "Snub" Pollard nebo Ben Turpin. V několika groteskách se objevil i s hereckou skupinou dětí nazvanou Our Gang.

Po ukončení spolupráce s Halem Roachem a duem Laurel a Hardy se jako nezávislý herec objevil ještě v několika filmech, ale role, které dostával, neodpovídali jeho hereckým kvalitám, a svůj dřívější úspěch již nezopakoval. Jako skotský farmář s knírem, strážník, taxikář či svatební host se objevil ve filmech BÝT, ČI NEBÝT (1942), VLČÍ ŽENA V LONDÝNĚ (1946), PŘICHÁZÍ ŽENICH (1951) a KRÁLOVSKÁ SVATBA (1951). Roku 1951 končí James Finlayson kvůli zdravotním problémům, které se začaly projevovat již v roce 1937, s filmováním.

I přes filmové úspěchy a velkou popularitu si Finlayson svůj soukromý život nechává pro sebe. V červenci roku 1919 se oženil s Emily Corou Gilbert (1899-1981). Jejich manželství bylo bezdětné. Právoplatným americkým občanem se stal roku 1920.

James Finlayson pravidelně chodil posledních dvacet let posnídat společně s anglickou herečkou Stephanií Insall. Avšak 9. října 1953 nedorazil jindy přesný Skot v obvyklou dobu. Herečka věděla, že její přítel je nemocný, a tak se za ním ihned vydala do jeho domu na North Beachwood Drive v Los Angeles. Tam objevila tělo slavného herce. James Finlayson zemřel na infarkt ve věku 66 let.

Bohužel, nekrology, které vyšly v místních novinách, byly velice stručné, na to že se jednalo o člověka, jenž rozdával lidem radost. Hollywood Report například napsal: "Zádušní mše za Jimmiho Finlaysona, 66, jednoho z členů původního sboru Keystone Kops, se bude konat v 15 hodin v Pierce Bros. Hollywoodský herec, který hrál i se slavným duem Laurel a Hardy, zemřel u sebe doma ve spánku v noci ze čtvrtka na pátek." Zajímavé je, že ve většině nekrologů byl kladen důraz spíše na spolupráci s Mackem Sennetem, než na četnější a památné role ze studia Hala Roache.

Pohřební obřad se konal ve stejné zednářské kapli, v níž se lidé o čtyři roky později rozloučili i s Oliverem Hardym. Mezi smutečními hosty byli přítomni herci Hank Mann, Billy Bevan, Harry "Snub" Pollard, Tom Kennedy, a dokonce i sám Mack Sennet. A i přestože nebyla zmíněna přítomnost žádného z Roachových spolupracovníků, nepochybně tam někdo byl.

Ačkoliv je James Finlayson už velmi dlouho po smrti, jeho odkaz žije dál. A objevuje se i v seriálu, u kterého by to čekal málokdo. Jedním z Finlaysonových typických projevů byl protáhlý výraz "d'ohhhhh!", který nahrazoval slova zaklení. A právě to později inspirovalo Dana Castellanetu, který měl při dabování postavy Homera Simpsona pronést zvuk "podrážděného zavrčení". Matt Groening měl pocit, že by kvůli načasování animace lépe vyhovovalo, kdyby to Castellaneta pronesl rychleji. A tak světlo světa spatřil slavný výraz Homera Simpsona "D'oh!", jenž byl v roce 1998 zapsán do Oxfordského slovníku angličtiny.

David "Komiks" Broul