Gabriel Gabrio

I když Gabriel Gabrio patří dnes již spíše k zapomenutým osobnostem, na rozhraní němé a zvukové éry patřil k významným charakterním hercům francouzské kinematografie. Narodil se do prostých poměrů a početné rodiny v Remeši, byl nejmladším ze šestnácti dětí. Celá rodina se věnovala práci ve vinařství, mladý Gabriel však po prvních zkušenostech s vystupováním na jevišti v rodném městě zatoužil po herectví.

Profesionálnímu herectví se začal věnovat po svém příchodu do Paříže, poté se aktivně jako voják zúčastnil první světové války, ovšem i v armádě se – pokud to podmínky dovolovaly – věnoval hraní. Po válce znovu působil v Paříži, vystřídal postupně několik divadel (Théâtre Marigny, Théâtre du Gymnase, Théâtre des Ambassadeurs) a podával výborné výkony v osvědčeném repertoáru domácích i světových autorů (Shaw, Shakespeare). Před kamerou debutoval ve filmu ŠPANĚLSKÁ SLAVNOST (La fête espagnole, 1919) první francouzské režisérky Germaine Dulac.

Ve dvacátých letech hrál ještě divadlo, postupně ale jeviště opouštěl a více se věnoval filmování. Skutečnou popularitu mu přinesla až zásadní role Jeana Valjeana ve Fescourtově adaptaci Hugových BÍDNÍKŮ (Les Misérables, 1925), která dnes patří k milníkům němé éry francouzské kinematografie. Ke spolupráci jej pak přizvali i další významní režiséři té doby jako Jacques de Baroncelli (DUEL, 1927), kromě toho Gabrio točil také v Německu.

Bohaté uplatnění nalezl Gabriel Gabrio i ve zvukovém filmu, jednu z hlavních rolí dostal ve válečném dramatu DŘEVĚNÉ KŘÍŽE (Les croix de bois, 1932) režiséra Raymonda Bernarda, další velké postavy ztvárnil v Tournerových filmech JMÉNEM ZÁKONA (Au nom de la loi, 1931) a ŽEBRAČKA OD CHRÁMU NOTRE DAME (Les deux orphelines, 1933). Přijal i nabídku na hlavní roli od začínajícího režiséra Pierra Chenala (BEZEJMENNÁ ULIČKA – La rue sans nom, 1933). Znovu se zúčastnil filmového zpracování Hugovy literární předlohy a v historickém filmu LUKRÉCIE BORGIA (Lucrece Borgia, 1935) ztvárnil bratra titulní hrdinky.

I později natočil Gabriel Gabrio několik zajímavých filmů, připomeňme alespoň slavný titul PEPÉ LE MOKO (1937) nebo italský životopisný film TŘI LÁSKY VERDIHO (Giuseppe Verdi, 1938), kde na sebe vzal podobu spisovatele Honoré de Balzaca. Točil také s Marcelem Pagnolem (REGAIN, 1937) nebo Marcelem Carné (NÁVŠTĚVA Z TEMNOT – Les visiteurs du soir, 1942). Svou práci pro film zakončil opět s Maurice Tourneurem a v jeho pochmurném sociálním dramatu PEKELNÉ ÚDOLÍ (Le val d′enfer, 1943) hrál jednu z hlavních rolí stárnoucího horníka, který naváže vztah s frivolní mladou ženou.

Kvůli špatnému zdravotnímu stavu se Gabriel Gabrio stáhnul koncem války do ústraní a poslední léta strávil ve vesnici Bercheres-sur-Vesgre západně od Francie (dnes je zde po něm pojmenována ulice). Gabriel Gabrio zemřel 31. října 1946 ve věku 59 let.

Pavel "argenson" Vlach