Stanislav Rudolf

Stanislav Rudolf je český spisovatel a filmový scenárista, který se ve své tvorbě vždy hodně soustředil na tvorbu pro děti a mládež.

Narodil se v rodině dělníka a železničáře, který z něj, jak Rudolf sám v jednom rozhovoru vzpomíná, chtěl mít též železničáře. Kvůli barvosleposti to však nepřicházelo v úvahu. Jeho otec však v Železnici, kde rodina po celé Rudolfovo dětství pobývala, vedl místní knihovnu a možná i zde lze spatřovat jisté počátky jeho budoucí profesní dráhy. Sám Rudolf v mládí sice vystudoval reálné gymnázium, současně se však i vyučil kinooperatérem, neúspěšně se ucházel o přijetí na FAMU a krátce byl i zaměstnán ve Výzkumném ústavu rozhlasové a televizní techniky v Praze.

Filmovému světu se trošku vzdálil svým rozhodnutím vystudovat Pedagogickou fakultu (nejprve v Českých Budějovicích a později dálkově v Praze). Když se však začal věnovat redaktorské práci (od roku 1965 v Pionýrských novinách a od roku 1970 v časopise Květy), dostal při svých zahraničních cestách možnost se účastnit třeba Mezinárodních filmových festivalů v Cannes, Moskvě, Taškentu a Benátkách. V letech 1982–1983, kdy už se etabloval coby tzv. spisovatel na volné noze, byl zaměstnán jako dramaturg Filmového studia Barrandov.      

Během své literární a scenáristické kariéry Rudolf vůbec nezahálel a brzo se stal oblíbeným autorem pro děti a mládež. Oceňován byl přitom za schopnost reálně popisovat citlivé období dospívání (zpravidla dívčích hrdinek) spojené s navazováním prvních vztahů a trablů s láskou či třeba s volbou povolání. Jen namátkou zmiňme díla jako „Metráček aneb Nemožně tlustá holka“, „Milionová holka“, „Nebreč, Lucie“, „Kopretiny pro zámeckou paní“, „Údolí krásných žab“, „Budu na tebe čekat, lásko!“ nebo třeba „Malý vodní had“. Jak přitom kdysi Rudolf sám v jednom rozhovoru přiznal, jakousi předlohou pro některé z těchto příběhů mu byly i vlastní děti (dcera Alena a syn Martin). Za připomenutí jistě stojí, že řada z uvedených děl byla úspěšně zfilmována. Od konce sedmdesátých let se Rudolf pokouší psát i prózy pro dospělé. Z velké části jde o komorní psychologizující příběhy s tématy hledání lásky, zformalizovaného manželství a nevěry („Operace mé dcery“, „Pyžamo po mrtvém“).

Při hodnocení Rudolfovi tvorby (zejména té pro děti a mládež) jistě stojí za to si znovu připomenout určité kořeny jeho psaní, tedy jeho pedagogické vzdělání. Jak sám ve výše uvedeném rozhovoru přiznává, „má bývalá profese češtináře zanechala na mém myšlení i chování nesmazatelné stopy.“ Při jeho přesvědčení, že kantor nemá jen učit, ale také i vychovávat, se nemůžeme vůbec divit, že se snaží, aby příklady jeho kladných hrdinů i hrdinek čtenáře i „nenápadně ovlivnily“. To slovo „nenápadně“ je přitom důležité. Rudolfovu tvorbu totiž charakterizuje docela čitelná snaha o rovnováhu mezi zábavnou a výchovnou funkcí. Zda by se ale ještě i dnešní potenciální mladý čtenář dokázal ztotožnit s jeho hrdiny, je však přeci jen trošku otázka. Svět se za těch víc jak 40 let, co Rudolf psal svá nejznámější díla, přeci hodně změnil.

Honza "HonzaBez" Bezděkovský