Norma Shearer

“Včerejší mravy už neplatí...Finanční nezávislost staví ženu do úplně stejné pozice jako muže.“

Edith Norma Shearer, celkem šestkrát nominovaná na Cenu Akademie pro nejlepší herečku a v Severní Americe od poloviny dvacátých do konce 30. let jedna z nejpopulárnějších. Pozdější “První dáma MGM“ nebo také “Královna Norma“ prožila své dětství v kanadském Montrealu. Otec Andrew byl úspěšný stavební podnikatel a rodina patřila k privilegované vrstvě. Manželství rodičů ovšem šťastné nebylo, otec měl maniodepresívní sklony a "pohyboval se po domě jako stín“, zatímco atraktivní a vždy vymóděná matka Edith čelila drbům, že je závislá na heroinu a svému muži nevěrná. Toto sice nebylo nikdy prokázáno, že ale matku vztah časem začal unavovat zjevné bylo. Upjala se na svoji dceru Normu, ze které jednou doufala mít slavnou pianistku. Shearerová se sice o hudbu zajímala, po shlédnutí jakési estrády v devíti letech však překvapila prohlášením, že z ní bude herečka. Matka ji v tom prý podporovala, během dospívání, ale začala mít strach o dceřiny fyzické dispozice. Norma si však naštěstí "o tom, co viděla v zrcadle, nedělala žádné iluze" a přijala se taková, jaká byla ("zavalitá postava s příliš širokými rameny, silnýma nohama a slabýma rukama"). Ve čtrnácti přitom vyhrála soutěž krásy! Byla dle svých slov "už jako mladá silně ambiciózní" a plánovala překonat své nedostatky pečlivým líčením, osobním kouzlem a pevným odhodláním.

Dětství a dospívání, které jednou popsala jako "příjemný sen", skončilo roku 1918 s prvním psychickým kolapsem starší sestry Athole (provdané později za slavného filmaře Howarda Hawkse) a s rozpadem otcovy firmy. Rodina se musela přestěhovat do "skromnější" čtvrti, za pár týdnů pak matka manžela opustila a přestěhovala se s dcerami do levného penzionu. Po několika měsících, povzbuzena svým bratrem, který se domníval, že by jeho neteř měla zkusit štěstí u filmu, prodala dceřino piáno a zakoupila tři lístky na vlak do New Yorku. Do skromného příbytku s jedním vařičem, společnou koupelnou a s železniční tratí hned za oknem dorazily v lednu 1920. V kapse s doporučením pro Florenze Ziegfelda, který v té době připravoval novou sezónu své slavné revue. Ziegfeld Normu usadil poukazujíc mj. na její “šilhavý výraz“. Místo v komparsu u Universal Pictures prý pak získala tak, že si při konkurzu stoupla v řadě dívek na špičky, začala kašlat a jakmile se na ni asistent zaměřil, tak se na něj usmála. Objevila se i v Griffithově CESTA NA VÝCHOD (1920). Slavný režisér její hvězdné ambice schladil také ("...Oči nejsou dobré. Jedno je tuhé a jsou příliš modré...při záběru zblízka vypadají modré vždycky nevýrazně.") Investovala do péče očních lékařů, hodiny cvičila před zrcadlem a po večerech chodila na Broadway sledovat slavné herečky. Když už se nedostávalo peněz, pracovala úspěšně v reklamě (jako "Miss Lotta Miles" např. propagovala pneumatiky firmy Springfield Tires).

"Může selhat nějaké úsilí, jako například podnikání mého otce, ale to ještě neznamená, že selhal můj otec."

Rok po příjezdu do New Yorku se konečně prosadila: její jméno se objevilo na plakátě k béčkové produkci THE STEALERS (1921). Dalšími filmy na sebe upoutala pozornost hollywoodského producenta Hala Roache a počátkem roku 1923 podepsala půlroční smlouvu na 250 dolarů týdně u Mayerova filmového studia s vyhlídkou na prodloužení a zkoušku na roli v dramatu MLADÝ PÁN A KOMORNÁ (1923). Jak se vlak blížil k L.A., cítila se prý v doprovodu matky "hrozně sebejistá". Příští den měla schůzku s vice-prezidentem Mayerovy filmové společnosti Irvingem Thalbergem, který ji prý dokonale uhranul. Méně už ohromena byla první kamerovou zkouškou, při které ji údajně "zohyzdilo" všudypřítomné světlo reflektorů. Den poté, zatímco byl výsledek promítán Mayerovi a Thalbergovi, našel kameraman Palmer Shearerovou rozechvělou na chodbě. Pod jeho dohledem se zkoušelo podruhé, vedení výsledek potěšil, představiteli hlavní mužské role však nepřipadala fotogenická a přišlo druhé zklamání. Shearerová byla zařazena na vedlejší kolej. Roli v PLEASURE MAD (1923) přijala s vědomím, že pokud neuspěje, končí.

Po několika málo natáčecích dnech to nevypadlo dobře. Režisér si postěžoval u Mayera, že z mladé herečky není schopen nic dostat a ona očekávala celkem jasného padáka. "Překvapil mě otcovský přístup pana Mayera. 'Někde bude problém,' řekl, 'svěřte se mi.' Pověděla jsem mu, že na mě režisér křičel a že mě vylekal. Nikdo mě nepřipravil na to, že je Mayer lepší herec, než kdokoli z nás... začal na mě křičet, nazval mě bláznem a zbabělcem a že zahazuji kariéru, protože nejsem schopna vyjít s režisérem. Měla jsem slzy v očích, ale zatvrdila jsem se. 'Ukážu vám, co ve mně je. Uvidíte!' Potěšený Mayer schůzku zakončil úsměvem." Po návratu na scénu si svým výkonem konečně získala respekt a ve finále ji Thalberg během osmi měsíců obsadil do šesti filmů. Toto “studijní období“ Shearerové jenom prospělo. Když bylo v roce 1924 založeno filmové studio Metro-Goldwyn-Mayer, byla obsazena hned do jeho první oficiální produkce - TEN, JEHOŽ POLÍČKUJÍ - a stala se jednou z největších atrakcí MGM. Smlouva z následujícího roku ji už zaručovala plat tisíc dolarů týdně. Za pět let plat stoupl pětinásobně. Brzy poté zakoupila pro sebe a svou matku dům hned pod slavným nápisem "Hollywood".

Rodila se nová hvězda, která ale musela o své postavení ve studiu bojovat s ostatními mladými talentovanými herečkami (Greta Garbo) a postupně se vytvářelo jisté pouto mezi ní a šéfem Thalbergem. V červnu 1925 dostala nabídku, aby ho doprovodila na premiéru Chaplinova “Zlatého opojení“. Tehdy se spolu poprvé na veřejnosti objevili jako pár. Na nabídku k sňatku však čekala téměř další dva roky. V roce 1927 už měla za sebou třináct němých filmů a kasovně si všechny vedly velmi dobře. Ve výsledku byla obsazena do prestižní produkce Ernsta Lubitsche s rozpočtem přes milión dolarů: STARÝ HEIDELBERK (1927). V závěru natáčení pak dostala pozvání do Thalbergovy kanceláře. Na stole před ním ležel podnos s diamantovými zásnubními prsteny. Mohla si vybrat a zvolila ten největší. V dubnu měli ohlášky a koncem září 1927 “svatbu roku“. Kvůli sňatku konvertovala k judaismu a svůj prstýnek nesundávala dokonce ani při natáčení, to si jej raději nechávala maskovat. S Thalbergem měla dvě děti, Irvinga Juniora (1930–1988), pozdějšího profesora filozofie na univerzitě v Chicagu a Katherine (1935–2006), veganku a matku tří dcer, která v Aspenu vedla Spolek na ochranu zvířat.

Týden po svatbě byl uveden první celovečerní zvukový film, JAZZOVÝ ZPĚVÁK (1929), který předznamenal konec kariéry řady hvězd němé éry. Norma Shearerová ale neměla být jednou z nich. Bratr Douglas Shearer pracoval u MGM jako zvukař (pozdější mnohonásobný držitel Oskara) a Norma tak měla připravenou cestičku k mikrofonu. Její první mluvený film, JE MARY DUGANOVÁ VINNA? (The Trial of Mary Dugan, 1929) byl obrovským úspěchem a její "flexibilní kanadský přízvuk, ne zcela americký, ale vůbec ne cizí" byl tehdy předmětem nápodoby celé řady nervózních hereček. Navzdory popularitě svých následujících filmů, THE LAST OF Mrs. CHEYNEY a HAD V RÁJI (Their Own Desire, oba 1929), se začala obávat, že publikum bude jejím image "hodného děvčete" brzy unaveno a dala na radu svého přítele a herce Ramóna Novarry, aby navštívila neznámého fotografa George Hurrella. U něj pak nafotila sérii smyslných portrétů, které přesvědčily manžela, aby ji obsadil do hlavní role chystaného romantického dramatu ROZVEDENÁ (1930). Role to byla oskarová a následovaly další úspěšné filmy z éry před zavedením tzv. “produkčního kodexu“. Byly to převážně kultivované moderní komedie, ve kterých představovala sexuálně emncipované ženy: LET US BE GAY (1930), CIZINCI MOHOU LÍBAT (Strangers May Kiss, 1931), SVOBODNÁ DUŠE (A Free Soul, 1931), SOUKROMÉ ŽIVOTY (Private Lives, 1931) a RIPTIDE (1934). Všechny byly kasovními trháky a po zbytek dekády mohla Shearerová směle soutěžit s Joan Crawfordovou a Gretou Garbo o pozici první dámy MGM. Manželstvím s Thalbergem získala v Hollywoodu pevnou pozici (už v roce 1927 např. trvala na propuštění režiséra, který si nebyl jistý jejím výrazem), což se ale samozřejmě nelíbilo jejím rivalkám.

Uvedené snímky střídala s historickými dramaty a divadelními adaptacemi: drama SLZY LÁSKY (1932) s Fredricem Marchem bylo ve svém roce jedním z nejúspěšnějších. Adaptaci O'Neillova experimentálního díla STRANGE INTERLUDE (1932) s Clarkem Gablem sice kritici smetli, ale film to byl ziskový. Byla posedlá svým vzhledem, denně plavala, brala masáže a držela přísné diety. Tlak “produkčního kodexu“ ji v roce 1934 přinutil opustit slavnou "free soul" image a soustředit se výlučně na historická dramata a "seriózní" filmy. Nejvýdělečnějším z nich byl THE BARRETTS OF WIMPOLE STREET (1934). Film ROMEO A JULIE z roku 1936 byl naopak jejím prvním ztrátovým filmem 30. let a MARIE ANTOINETTE (1938) měla na nějakou ziskovost příliš vysoký rozpočet (téměř 2,5 miliónu). Propracované scény a kostýmy obou produkcí nicméně přispěly k jejich široké popularitě (když prý na večírek v San Simeonu dorazila v kostýmu Marie Antoinetty, musely se vysadit dveře, aby mohla projít a srazit čtyři židle, aby si vůbec mohla sednout ke stolu. Touto rolí údajně také silně ovlinila život Evy Perónové.)

“Po pětatřicítce se nikdy neukazujte na veřejnosti. Jinak je s vámi amen!“

V roce 1939 dostala neobvklou roli v černé komedii podle divadelní hry Roberta E. Sherwooda IDIOT´S DELIGHT. Byl to poslední z jejích tří filmů s Clarkem Gablem. Následoval film s výlučným ženským obsazením: ŽENY (The Women, 1939). Shearerová byla rovněž jednou z mnoha hereček zvažovaných pro roli Scarlett O'Harové ve spektáklu JIH PROTI SEVERU (1939). Neměla však zájem ("Scarlett je nevděčná role. S chutí bych si ale zahrála Rhetta!") a překážkou byl i její “šilhavý výraz“. Kritika byla nadšena atmosférou jejího dalšího filmu, ÚTĚK (Escape, 1940), ve kterém ztvárnila milenku nacistického generála. Film si už s ohledem na načasování vedl slušně kasovně. Potom však měla špatný odhad a pustila role v později velmi úspěšných snímcích ŽIVOT JE CESTA a PANÍ MINIVEROVÁ (oba 1942) a vzala místo toho účast v propadácích jako WE WERE DANCING a HER CARDBOARD LOVER (oba 1942).

Thalberg umírá v sedmatřiceti po druhém srdečním infarktu (1936), Norma chce hraní nechat, ale MGM jí víceméně přinutí prodloužit smlouvu, která jí za každý ze šesti chystaných filmů zaručuje příjem 150 tisíc dolarů. Úmrtím manžela jí krom třímiliónového majetku připadla také procenta ze zisku jeho dřívějších filmů. Prožila v té době románky s herci jako byli George Raft, Mickey Rooney a James Stewart. S natáčením neoficiálně skončila v roce 1942 a na rozdíl od mnoha svých vrstevnic pak její sláva rychle uvadala. Provdala se za Martina Arrougé, o jedenáct let mladšího bývalého lyžařského instruktora a společenským akcím se sice nevyhýbala ani v pozdějších letech, stáhla se však z hollywodského výsluní a dávala přednost anonymitě. Odmítala nabídky na filmy – SUNSET BLVD. (1950) - i televizní pořady. Pro film objevila Janet Leighovou a Roberta Evanse. Umírá v osmdesáti letech na zápal plic. Trpěla v té době Alzheimerovou chorobou (na sklonku života prý nazývala Martina "Irvingem"). I Norma Shearer má samozřejmě svoji hvězdu na slavném hollywoodském “Chodníku slávy“. Její hrob nalezneme ve Velkém mauzoleu hřbitova "Forest Lawn Memorial Park" v kalifornském Glendale. Pochována byla vedle svého prvního manžela, přítelkyně Jean Harlowová byla pochována hned vedle. V červnu 2008 se spolu s Raymondem Burrem, Marií Dresslerovou a Chief Dan Georgem objevila na sérii kanadských poštovních známek věnované "Kanaďanům v Hollywoodu".

“Veškerou svou umírněnost jsem zdědila po otci. Matka mě zase naučila, jak statečně nést nepřízeň osudu.“

Marek "džanik" Janík