Hromino

Představte si, že by si dnes někdo řekl, že vzkřísí novácké Do-re-mi. Se vším všudy, co k tomu tehdy patřilo. Sehnal by tedy věčně nalitého a zmateného ještěra s příšernou artikulací, k němu do páru nějakou pohlednou mladou koketní samici, porotu vybíral pouze podle toho, kdo má ten den volno a má chuť se spolu s celým štábem ztřískat do němoty, dále do soutěže zval zásadně jen idioty bez soudnosti a bytosti s IQ šumící trávy a navenek to vše zabalil do žánru „pěvecká soutěž“. Takový nápad zní možná lákavě, ale asi vám brzo dojde, že původní atmosféru z devadesátek by to prostě ani při sebeobětavější snaze nepřivedlo zpět a výsledek by působil pouze trapně, nikoli vtipně. +++++ O něco podobného se naivně pokouší FLCL Progressive. To, co svým neotřelým, svěžím, pro mnohé až šokujícím přístupem k anime mnohé diváky nadchlo a vyneslo prakticky až kultovní status původnímu dílu z roku 2000, se zkrátka v roce 2018 už úspěšně napodobit nedá a výsledek tak působí až neuvěřitelně vyčpěle. Snad by to nedopadlo tak špatně, kdyby se tvůrci původním dílem jen volně inspirovali, ale tady se bohužel snažili co nejvěrněji napodobit vše, co je napadlo: stejné animátorské postupy při vyprávění děje i pro dynamiku akčních scén, stejnou hudbu, stejné přehnané scény, hromadu sexuálních narážek, ale jako celek to prostě nefunguje a výsledným produktem je otřesná nuda. Původní FLCL byla sice taky pořádná bláznivina, ale zatímco tam jsem vždycky měl pocit, že se tvůrci v prvé řadě snažili něco neotřelého pojmenovat a pak se snažili vymyslet, jak danou scénu zajímavě ztvárnit i audiovizuálně, tady naopak působí všechny přehnané scény jen na efekt, jako by byly vymyšleny jako první a až pak se k nim přidal rádoby hlubší význam. Namísto propracované psychologie postav a zajímavého hlavního hrdiny je zde pouze jakási věčně otrávená emo mařena se svými stavy a jeden nezajímavý šprťácký týpeček, o kterých nic nevíme, a umění šikovně diváky dráždit pomocí náznaků a symbolů je pryč už v prvním díle, kde učitelka pouští svým pubertálním žákům porno a tvůrci se jen trapně pokouší šokovat. Za častého proklikávání dodíváno celé, ale byl to boj. Lepší 1* a do třetí řady se už radši nepouštím.

Oregairu mi jistým způsobem připomíná trilogii Matrixu. Pochopitelně ne žánrově, ale z hlediska výstavby ano: první část je nápaditá, zábavná a divácky snadno přístupná, ovšem se druhou částí přichází větší filozofování a výrazná proměna nálady a třetí část přináší závěr, který pro nemalou část diváctva bude znamenat vyloženě zklamání. Pro Oregairu je typický převážně epizodický děj odehrávající se na střední škole, v jehož středu je přemýšlivý a cynický Hačiman, jeho jízlivé komentáře a interakce s různými typy spolužáků. První řada je zaměřena pouze a jen na situační humor, který je nadmíru příjemný a zároveň inteligentní, a nabízí i dobře napsané postavy. Poté však záleží, jestli budete chtít do králičí nory proniknout hlouběji. Druhá řada totiž odhazuje komediální charakter první řady, mění se vzhled postav a ze seriálu se stává regulérní drama o dospívání, kde se sice stále dá najít několik komediálních okamžiků, ale prim zde hraje psychologický vývoj postav a jejich vztahy. V tomto ohledu chápu ty, kteří byli touto změnou rozčarováni a očekávali další jednoduchou, avšak inteligentní zábavu, a druhou a třetí řadu považují za nudné tlachání o ničem. Pokud ale přistoupíte na pravidla hry a budete každou řadu brát jako nedílnou součást velké mozaiky o dospívání, kdy hrdinové postupně vyzrávají a s přibližujícím se posledním ročníkem si uvědomují životní priority, můžete si to náramně užít jako já – a to včetně závěru. Právě závěrečnou, třetí řadu považuji zpětně za tu nejzajímavější část a celé anime můžu vřele doporučit. Lepší 4*.

Když na vás z 161 minut dlouhého filmu nejvíce zapůsobí úvodní titulky, je zkrátka něco špatně. Enter the Void je hloupá, prvoplánově šokující a do sebe zahleděná festivalová ptákovina, která je ještě ke všemu úmorně dlouhá a úmorně nudná. Vše, čím dokáže zaujmout, se odehraje v první půlhodině, načež následuje téměř nekonečná sebeonanie s naprosto směšnými dialogy a banálním příběhem, to vše zaobalené do psychedelického hávu. Pokud použiju jeden příměr v souladu s obsahem filmu, tak bych jeho sledování přirovnal k tomu, jako by z vás holka po vzájemném vyvrcholení nechtěla slézt a ještě celé dvě hodiny v této poloze ležérně žmoulala vaše přirození v ruce. Nuda k posrání! Po audiovizuální stránce nelze v první hodině vytknout téměř nic, ovšem po hodině se i ona okouká a všechny ty kamerové nálety a přechody mezi scénami se stávají extrémně repetitivní a otravné. A v neposlední řadě i ten potenciál, které Tokio jako filmová lokace se všemi jeho zajímavými specifiky nabízí, je zde naprosto šeredně promrhán – celé Tokio, respektive i Japonsko je zde redukováno na místo s pár uličkami s neony a nic víc, takže by se film mohl odehrávat v podstatě úplně kdekoli na světě a výsledek by byl stejný. Ach jo, těžké to zklamání. Kdyby se z toho Noé nepokoušel udělat erotické drama s přesahem do tibetského buddhismu a natočil prostě a jen čisté porno s vymazlenou audiovizuální stránkou, které si na nic nehraje, udělal by mnohem lépe. Lepší 1*.

Šigacu je takový pozoruhodný koktejl o dospívání, hledání cílů v životě, přátelství, hudbě a loučení. Jedná se však o koktejl, do nějž byly spolu se skvělými ingrediencemi namíchány i ingredience hrozné, a to bohužel takřka ve stejném poměru. Co v první řadě zaujme, je nápadité ztvárnění niterních pocitů hlavního hrdiny, s čímž souvisí i jeho velmi zdařilý, pozvolný a uvěřitelný vývoj. Spolu s hlavním hrdinou lze ocenit i zdařilou chemii mezi postavami a výbornou první znělku, kterou jsem snad ani jednou nepřeskočil, stejně jako povedený závěr. Cesta k němu je však dlážděna přemírou zcela hloupých, rádoby komediálních pasáží se spoustou řvaní a karikovaných obličejů, které svou nevhodností dovedou v okamžiku zkazit jinak dobře stavěnou scénu, dále pak zbytečnou antiklimatickou částí s malou klavíristkou, a především pak nevyrovnaným prostorem pro jednotlivé postavy. Je velká škoda, že se veškerá pozornost soustředí na hlavního hrdinu, protože kdyby Cubaki nebo Watari získali pro sebe více prostoru, nemuseli by vypadat jen jako jednorozměrní přicmrndávači hlavní dvojice, ale jako plnohodnotné postavy. Ve výsledku tedy za 3* s mrzením, že k lepšímu zážitku by stačilo v podstatě jen pár kosmetických změn.

Máte-li dosledovány všechny klasiky sportovních anime a roupem už nevíte, na co byste se ještě měli podívat, pak bych vám Ahiru no sora asi mohl opatrně doporučit. Jedná se ve všech směrech o průměrný, místy až podprůměrný šónen, který těžko může někoho nadchnout a k basketbalové klasice jako Slam Dunk nebo i k tomu blbému Kurokovi to má daleko asi jako Česko k platům na úrovni Německa. Příběh je naprosto tuctový, což by bylo u šónenu odpustitelné, pokud by příběhovou tuctovost dokázal kompenzovat výborně napsanými postavami. A tady je právě ten největší problém – za celou dobu jsem si v té přehlídce nudy a šedi nedokázal najít jedinou postavu, která by si získala můj zájem a sympatie. U jedné to vypadalo zprvu nadějně (Tobi), ale i ta brzy zapadla mezi ostatní šeď. Druhým zásadním problémem je animace. Sportovní anime mají tu smůlu, že se v nich velmi snadno dá odhalit nezkušenost tvůrčího týmu s tvorbou akčních sekvencí, a Ahiru no sora je v tomto ohledu přímo nahým králem – zápasy zde naprosto postrádají dynamiku, jsou v podstatě jen sledem více či méně statických obrázků, které jsou ještě k tomu tak nešťastně nasnímány a sestříhány, že se v nich špatně orientuje, a jen těžko lze vybrat nějakou scénu, která by se mi vryla do paměti. Dovedu si představit, že kdyby se produkce chopilo třeba studio Production I.G, mohla by z toho být podívaná minimálně na 3*, ale takto připomíná sledování Ahiru no sora pití čaje louhovaného z nějakého osmého, devátého nálevu. Končím po 15 dílech, neuražen, nepotěšen.

Že u děl KyoAni bývá audiovizuální stránka na špičkové úrovni, je v kruzích diváků anime všeobecně známo a jen málokdo by to mohl rozporovat. Že se jim šikovně daří podávat lidská dramata a psychologická díla, jsme se rovněž přesvědčili, a to především jejich počáteční tvorbou. Někdy se jim však namísto nápaditého díla podaří vytvořit pouhý kýč, a takovým příkladem je právě Violet Evergarden. Po přečtení synopse si lze snadno domyslet, jak se bude příběh o dívce bez emocí vyvíjet, ale zhruba do osmého dílu se tato prvoplánová zápletka drží v rozumných mezích. Občas to sice trochu smrdí patosem, ale není to nic, co by bylo větší vadou – právě audiovizuální stránka a zdařilé budování fikčního světa z toho dělají vcelku příjemnou podívanou. Někdy od devátého dílu však přichází velký pan Patos a začíná řádit zcela nemilosrdně. Do psej matere, prečo to všetko musí být tak patetické a vyumělkované?! Kde bylo možné vytvořit prostor pro emotivní scénu, tam ji tvůrci nacpali, kde bylo možné pustit na plné pecky orchestrální hudbu, tam ji pustili, a jakmile Violet už postopadesáté zmínila, že jí smaragdová brož připomíná oči mrtvého milovaného nebo při pohledu na ní začala zas a znovu pateticky vzdychat, pokoušela se o mě chuť jí tu brož narvat do hloubi vývodu vylučovací soustavy. Pokud si libujete v kýčích a sledujete anime proto, že chcete být dojati, případně je pro vás audiovizuální stránka nadevše, tak vám mohu Violet Evergarden směle doporučit – tohle anime je přesně pro vás. Já ten patos však stále ještě cítím mezi zuby. Slabší 3*.

Slzopudný kýč, který svou úpornou snahou o co největší dojetí diváka přes tři hodiny vytrvale a nemilosrdně mučí. Používá k tomu podobenství z Nového zákona, zázraky, nadpřirozeno, útrpné pohledy, šablonovité postavy a nijak nešetří množstvím a sílou. Zázrak se stal i na mé straně, a to ten, že jsem ty tři hodiny nějakým způsobem vydržel, ale jen tak tak. Zpětně mi nezbývá než žasnout, jak se někdo nad tak prvoplánovou slátaninou může dojmout, natož jak může být tak masově oblíbená… Rozumím tomu, že milovníci těžce slzopudných kýčů si zde mohou přijít na své, ale mě to spíš znovu a jen utvrzuje v tom, že mi adaptace Kingových děl s výjimkou Vykoupení vůbec nic neříkají. Za výkony Hankse a Duncana 1*, vyšší hodnocení nepřipadá v úvahu, neb žádné jiné pozitivum mě nenapadá.

Čtvrtá řada Haikjú!! je ukázkovým příkladem toho, jak velkou roli může hrát změna režiséra a především pak hlavního animátora v kvalitě nové řady anime. Na odlehčené první polovině se tato změna ještě neprojevuje tolik, aby výrazně vadila, zato v té druhé jsou výsledky nejistého vedení hned zkraje odhaleny v plné nahotě. Původní manga je sice obsahově zárukou kvality, ale po všech těch skvěle vygradovaných zápasech z konce druhé řady a třetí řady lze jen těžko věřit tomu, že zde předváděné pinkaní s míčem by mělo být tím dosud nejdůležitějším a nejzásadnějším zápasem, na jehož výsledku stojí další bytí či nebytí našeho týmu v celonárodním turnaji. Většina druhé poloviny totiž působí jako otrocky a poněkud křečovitě převedená kopie mangy, zbytečně zpomalovaná nevhodně načasovanými flashbacky a znatelně postrádající to, co bylo u předchozích řad samozřejmostí – dynamiku akčních scén, dobře nastavené tempo, budování hutné atmosféry a přímý tah na divákovu branku. Znatelné zlepšení nastává až v posledních dvou, třech dílech, kdy zápas graduje do finále, tempo i dynamika scén se zvyšuje a některé okamžiky připomínají to nejlepší z předchozích řad, ale zároveň se dostavuje mrzení, proč takto nemohl vypadat i zbytek řady. Celkově za lepší 3* a možná naivně věřím v to, že se původní tvůrčí tandem vrátí k páté řadě v plné parádě.

Tak přeci jen existuje! Inteligentní psychologická podívaná z období dospívání a zároveň vtipná romantická komedie s prvky magického realismu. A to navzdory svému názvu i plakátu, které jsou těžce zavádějící, neboť žádné přízemní úchylné kraviny se zaječími oušky se zde nedočkáte. Největší síla tohoto anime spočívá bezesporu v postavách, které mají všechny do jedné duši, vtip, mozek a hloubku. Těm všem korunuje hlavní hrdina se svým osobitým humorem a vynikajícím dabérským výkonem Kaita Išikawy, jenž bych se nebál označit jako životní. Oceňuji také to, že ač se tvůrci v mnoha směrech vydali na hodně tenký led, který u spousty jiných anime značí prudkou jízdu vstříc fekálnu (upištěná malá sestra fixovaná na bratra, nápadné hromadění holek kolem hrdiny a stěhování se k němu domů, malá chytrá vědátorka s brýlemi…), zde se jim podařilo všechny mé pochyby až neuvěřitelně zdatně rozptýlit a předložit poutavou, zábavnou – a ještě jednou zdůrazním – inteligentní podívanou. Vytknout se dá snad jen epizoda s nevlastní sestrou, která ač byla zpracována taktéž kvalitně, působila ve stínu ostatních epizod trochu zbytečně a za účelem pouhé dramatizace příběhu, ale jinak si nelze stěžovat. Už dlouho jsem neviděl takto skvěle zvládnutou adaptaci, u níž by se chyby hledaly vyloženě lupou a která mi dávkovala jedno příjemné překvapení za druhým. Vynikajícnost díla jen podtrhuje kvalitní animace i hudební doprovod a věřím, že vyjma filmu už nebudou tvůrci příliš usilovat o pokračování, neb v nejlepším je třeba přestat – a to je právě nyní. Suverénně za plný počet.

Výborně zpracované a uvěřitelné postavy, příjemná chemie mezi nimi, přiměřené tempo, precizní kresba a animace, fajn hudba, v rámci žánru i dospělost a relativně vyhýbání se těm nejotřepanějším klišé. Všechno tohle bylo Yesterday o utatte do vínku dáno, leč jak šel čas, na povrch se dostal kal, s nímž postupně zhořklo vše dobré okolo – a tím kalem byl příběh. Příběh, který se zamotal sám do sebe a ztratil se, jako by tam ve výsledku vlastně žádný nebyl. Úvodní expozice dobrá, ba přímo znamenitá, ale to, co následovalo, bylo jako střízlivění po velmi náročném večírku. Pomalé, únavné a plné čekání na to, kdy konečně přijde ta změna, ale ona nepřichází. Postavy se vzájemně párkrát oťuknou, načrtne se mnohoúhelník, naznačí se nějaký konflikt a vnitřní dilema postav, molekuly do sebe párkrát slabě narazí, ale ve výsledku se zase vrátí do svých původních pozic a očekávání nějaké výraznější reakce zůstane nenaplněno. Komu anime o ničem vyhovují a stačí jim sledovat jemné oťukávání postav bez pořádného vývoje, tomu můžu tento kus jistě doporučit, ale ostatním bych spíš doporučil svůj čas investovat smysluplněji. Prosté 3*.