Oskeruše

SPOILERY se taky dívaly, tak pozor! Účel světí prostředky - nerazil tohle heslo náhodou nějaký Ital? Někdy začátkem 16. století? Policejnímu řediteli se zdá, že by se jím měl řídit i v postmoderním století dvacátém. A alespoň ze začátku to vypadá, že se neplete. Jenže ouha, brzy se něco zvrtne. Ano, cestou dlážděnou mrtvolami se za jistých okolností dá jít k správnému cíli vcelku snadno. Jen jednou z těch dlažebních kostek nesmí být třeba… třeba vladařův syn. Téma slibovalo strhující příběh Sophiiny volby, ale film mě místy uspával, závěr nepřekvapil a dojmy z filmu se oblékly do blednoucí šedé. A nemyslím, že by to bylo jen kvalitou VHS nahrávky nevyčíslitelné archeologické hodnoty.

Velmi, velmi pomalá dikce Karla Högera spolehlivě uspala i Uršanabiho (= kočičí dítě ve vrcholně jankovité formě). A i já sama jsem se tu a tam přistihla, že tak nějak vypínám a myslím na věci, které nemají moc společného ani s nebezpečnou třaskavinou, ani s Prokopovými morálními dilematy. Možná proto mi v odvážných střizích mezi realitou a halucinací unikaly souvislosti a po skončení filmu jsem marně vzpomínala, jak a proč se postavy dostaly tam, kam se dostaly. Ale vzhledem k tomu, že vždy pozorný naslouchač Chřástal měl pocit úplně stejný, tak třeba nebyla chyba jen na mé straně klimbajícího přijímače. Zatímco zpochybňovat kvalitu Čapkova románu bych si nikdy nedovolila, filmové zpracování mě příliš nepřesvědčilo…

Střihový film je žánr, o kterém jsem, pracku na srdce, nikdy v životě neslyšela. A musím uznat, že první rande u sklenky velkoryse namíchaného drinku mezihvězdných chutí nedopadlo vůbec špatně. Zajímavý námět se podle mne v době svého vzniku rozhodně neměl za co stydět a dostatečně poutavý zůstává i pro dnešního diváka, který tak rád luští šifry renesančních mistrů a dumá nad poselstvím Santiniho rozevlátých kostelů. Je pravda, že filmové ukázky zakomponované do děje mohly být o něco kratší, ale v žádném případě mne nerušily. A Jana Kanyzu jsem měla vždycky ráda… :o)

Daniel Craig lehce zestárl a James Bond se vrátil - ten Bond, do kterého jsem se beznadějně zamilovala kdysi dávno na pláži ostrova s vůní manga, ale který se mi na čas ztratil někde v mumraji nablýskaného kasina a spleti benátských uliček. Charismatický, sexy agent se suchým humorem byl ale naštěstí opět spatřen kdesi v mlze skotských vřesovišť. Nejsem si jista, zda jsem někdy v souvislosti s agentem 007 psala o nostalgii nebo melancholii, ale v tomto příběhu byla tato dvě siamská dvojčata pocitů přítomna prakticky neustále. A je dobře, že pranic neubrala na napínavosti a bezhlavé zběsilosti akcí, které k Bondovi tolik patří. Pokud si James nebyl úplně jistý, zda s celou kdysi tak slavnou MI6 již nepřekročil onen bájný zenit, tak divák má naprosto jasno. „Starý“ dobrý agent jejího veličenstva je zpátky a ve formě vyladěné téměř k dokonalosti. Jen je možná o něco zranitelnější, a proto i uvěřitelnější, než v misích minulých.

Chabrolův svět není světem reálným a ani jeho postavy nemohou být z masa a kostí, byť jsou od nás obyčejných lidí na první pohled k nerozeznání. Vše vzniklo jen proto, aby byl boj hlavního antihrdiny s Líticemi co nejdrásavější. Jinak si asi nedokážu onu podivnou apatii a smířenost všech Massonových spoluhráčů vysvětlit. Takový svět neznám a znát nechci, a proto jako divák nevěřím podváděné manželce, nejlepšímu příteli, umělému světu vyšší společnosti a nevěřím vlastně ani těm krvelačným Erínyím… Odtažité, chladné, rozvleklé, a snad i zbytečné…

POZOR, útok SPOILERŮ! Většina zdejších komentářů hýří superlativy adorujícími herecký výkon Anthony Hopkinse. Jistě, mají pravdu. S charizmatickým Charlesem bych klidně na té Aljašce ztroskotala taky, přestože zasněžené hory bytostně nesnáším, a když už potkat medvěda, tak prosím svěrákovsky plyšového. Že se mi nic takového nemůže přihodit? Jasně, že ne. Vždyť i Hopkinsnův hrdina je krajně nevěrohodný. Šarmantní milionář, MacGyver, člověk všeodpouštějící a všechápající, moudrý intelektuál - zkrátka all inclusive, vše pěkně v jedné osobě. Až někdy někoho takového potkáte, dejte mi, vážení scénáristé, vědět. Vlastně se ani panu zápornému nedivím, že by svého téměř dokonalého souputníka vzal nejraději stativem po hlavě, kodiak nekodiak.

Jo, tohle je alkoholismus. Jasně, ve filmu se vždycky můžeme bavit o určité „estetice ošklivosti“, díky které se nám i velmi naturalistické scény svým drsným a možná i trochu zvráceným způsobem líbí. I nedobrovolná koupel kdesi na severu Norska je přeci tak nějak mrazivě krásná, obzvláště když tou svlékající se je Lena Headey. Ale… Ve skutečném životě bychom tenhle příběh asi prožívat nechtěli. Stellan Skarsgård diváka snadno donutí nechat alespoň pro tentokrát plechovku s pivem nedopitou…

Je pár filmů, které člověk nedokáže zhodnotit objektivně, i kdyby se tisíckrát pokoušel. Dítě vidí v úlomku lastury celý oceán, ve vráskách ořechové skořápky mapu k pokladu a v Top gunu pětihvězdičkový film. A je zvláštní, že tyhle hvězdy nevyblednou ani tehdy, když už si mušliček ztracených v písku všimne jen stěží a ořechové skořepinky končí v odpadkovém koši (v horším případě mezi už poněkud rozlezlými zuby). Tom Cruise, motorka, zapadající slunce, Take My Breath Away, nízký průlet a vylitý kafe… Zkrátka nostalgie, které je schematičnost téhle sladkobolné limonády v modročerveném kelímku s pruhy a hvězdami naprosto ukradená.

Komedie těží nejen z výborně napsaných dialogů a pikantního tématu, ale inspiraci našla i v němých groteskách z dob nedávno minulých. Gary Cooper a Frederic March jsou jako umělci v hladovění klukovsky neodolatelní, Miriam Hopkins působí v jednom jediném úsměvu stejně tak andělsky nevinně jako ďábelsky zkaženě. A že by film ke konci ztrácel dech? Kdepak, ničeho takového jsem si nevšimla. Vlastně právě naopak – druhá polovina pro mě byla tou zábavnější…

Máte tři možnosti. Buď přečíst 48 000 veršů nejlépe v sanskrtu, eventuálně přelouskat poupravené převyprávění v próze, a nebo zkouknout tenhle netradiční animák. Já jsem zvolila třetí možnost a teď tedy mohu machrovat, že mám tohle vůbec nejstarší dílo indické literatury v malíku. Je pravda, že na ukazovák už by byly mé znalosti asi nedostačující, ale někde se začít musí. :-) Indická mytologie v kostce je prokládána příběhem veskrze současným a hudbou z vinylů, na které už pomalu sedá prach. Gejzír nápadů a různých animačních technik během necelé hodinky a půl neztrácí na síle, jen děj je možná až příliš často zpomalován Sítinými hudebními sóly. A i když je blues hudba krásná, hudebnímu hlušci mého kalibru se po chvíli zdá jedna melodie jako druhá a film začíná trochu nudit…